Stránky o přírodě (hlavně o ptactvu) Opavy a okolí (nejen). Kontakt: poutnik2 zavináč seznam.cz nebo Návštěvní kniha. Spolupracující stránky: Naši ptáci. Doporučené stránky: Ekozahrady.

Aktuální fotky bez komentáře - stačí kliknout (můžou být od různých autorů, všechny fotky jsou zárověň v galerii)

Pozorování

15.3.2010: Jak tak průběžně umazávám na konci stránky všechno, co napíšu, tak se zvyšuje riziko, že se budu opakovat. Ale pokud se to stane, snad si nikdo nevzpomene na minulou verzi. Začíná pojednání "O záhadné cestě".

Pravděpodobně to už malinko vyplynulo z předchozích textů, že rád chodím na ptactvo do polí. A už jsem kolem Opavy nachodil spoustu zajímavých kilometrů. V začátcích jsem se učil, kde který druh žije, kde se pohybuje, kudy protahuje a kde je větší nebo menší šance něco vidět. Z poznatků se vyklubala malá záhada. Směrem k Polsku vede několik polních cest, ale jedna obsahuje víc ptáků, než ty ostatní. Nějak jsem si říkal, že to místo, nebo linie cesty ptactvo láká, nebo snad řídí cestou jako ukazatelem. Kdo ví, jak to působí z výšky. Ze spousty průzkumů polí na severu Opavy mi prostě vyšlo tohle místo jako zvlášť výhodné pro pozorování. Napadlo mě, po mnohém neúspěšném pátrání po kulících zlatých, že tam by se i oni mohli zastavit. Od té doby jsem je tam cíleně našel jednou já, jednou kolega. Mimo to jednou i hejno jespáků bojových, kterých bylo víc než sto. Na oné cestě jsem pozoroval i na podzim zmiňovanou a teoretickou bekasinu větší nebo lindušku úhorní. Kdybych si na to místo jen zasedl, tak by se to dalo pochopit, ale většinou projíždím mnohem větší kus polí a s mnohem menším počtem pozorování. Čili záhada. Vzpomněl jsem si na to o víkendu, když jsem opět, jako každé jaro, našel na cestě strnady rákosní, pomalu se posouvající na sever. Že tam budou už beru jako jistotu, ale nechtějí mi říct, proč se jim tam tak líbí. A mimo strnady se ukázalo i hejnko dvanácti skřivanů lesních. V hustém sněžení jsem byl ale rád, že je vůbec vidím. Cesta "zklamala" pouze jednou. Loni na podzim, když hromady konipasů bílých a lindušek lučních protahovaly asi tři kilometry východně. Opět podél cesty vedoucí ze severu na jih. Směřování cesty má asi docela vliv, pěvcům se líbí, když vede směrem jejich putování.

A nyní malá upoutávka na Beskydy. To aby tu nebyly jenom zprávy z nížin, z luk a polí. Jde o strakapouda bělohřbetého, kterého pozoroval Michal Šindel. A to už na čtvrtý pokus. Jevil se prý méně plachý, než strakapoudi velcí. Asi nějak tuší, že patří k chráněným druhům.

4.3.2010: Sled událostí posledních dní byl značně kolísavý. Sobota - tři hodiny u racků, ale racek mořský, který měl sedět na ledě se neukázal. Neděle - protože jsou všude hlášeny čejky, oběhl jsem tradiční hnízdiště, abych zjistil, že ještě nedorazily. No a ve středu jsem se přidal ke kolegům, kteři vyrazili omrknout stav výrů. Světe div se, výra jsem prvně v životě viděl a dokonce za světla. Je to pěkný macek, zvlášť, když ohne špičku smrku.

21.2.2010: Konečně jsem pochopil ten trik, že když hlásí v předpovědi počasí zataženo, tak bude pěkně a naopak. Tušit to včera, nikam bych nelezl. Neděle se ale vyvedla. U Koblova jsem potkal kolegu, potom u racků dalšího kolegu a býval bych došel až do Bohumína, kdybych nenarazil na sněhem krytou vodní nádrž. Když se probořila jedna noha, druhá nechtěla zůstat pozadu a tak jsem najednou stál 20 centimetrů ve vodě. Co jednoho v létě potěší, to druhého v zimě zaskočí. Prsty mi tuhly a musel jsem se proběhnout, vyždímat ponožky a upalovat ze sněhu na slunce. Čímž se stalo, že jsem vstoupil do letového koridoru racků a stačilo jen cvakat. Nebýt toho, že se mi nějak nedaří je určit, už bych sem nějakého na ukázku lupl. Snad později. Trochu jsem se zahřál, podcenil mokré nohy, a šel se mrnkout na poláka kaholku a poláka malého, které nám nahlásil kolega číslo dvě. Trochu jsem pofotil, i když nebyl uplně na dosah, když mi došlo, že už necítím prsty. Vyběhl jsem, krev se rozproudila a cit se s patřičným pocitem v prstech vrátil, což znamenalo, že jsem běžel ke Koblovu a kvičel jako selátko. No jo, člověka holt to focení někdy pohltí. U koblovského mostu jsem si ještě cvakl poštolku a tradá domů.

20.2.2010: Už to skoro vypadalo, že bude trochu tepleji, a tak jsem vyrazil na ostravské shlukoviště racků. I když se přiznávám, že ten déšť se sněhem po ránu mi byl podezřelý. Nicméně jsem se dopravil do Koblova a jal se pozorovat racky poblíž mostu nad řekou Odrou. Na hladině pluly ledy a vzduch křižovalo spousta racků chechtavých a bouřních. Větší druhy se proháněly o kousek výš v povětří. Protože plujícího ledu přibývalo, nechávali se racci často vozit, stejně jako lysky, zatímco kachny celé poplašené vzlétaly a snažily se najít volnější vodu. Občas se na ledu objevila ryba, po které se vždy vrhnul šik hladovců, načež ten nejrychlejší usilovně mizel z dosahu neúspěšných kolegů. Až na výjimky, kdy byla ryba přimrzlá, to si pak každý racek zkusil dloubnout, a když to nešlo, pustil dalšího ve frontě. Čas běžel, ochlazovalo se, přidalo se sněžení a během půl hodiny byla řeka zaplavena ledem, po kterém by se snad dalo i přejít, být člověk lyska. Některé se pravděpodobně nechaly nést až do Polska, zatímco přemýšlely, co se to s tou řekou děje. To já se pro změnu divil, co se děje s jedním rackem chechtavým. Připomínal mi hornického učně a vzhledem k lokalitě možná nebudu daleko od pravdy.

Abych neprotěžoval jen racky, mám tu něco o krahujci. Před domem je keř a v tom keři seděl kos. Chvilku potom, co jsem kolem prošel, letěl v protisměru krahujec, odhadem metr a půl nad zemí. Když byl nad kosem, všiml si ho, udělal otočku a prásk bez uvažovaní do keře. Jen to pláclo, jak větvičky pohltily sílu nárazu, krahujec se vymrštil a pokračoval po původní trase, jako by se nic nestalo. A kos? Ten nehnul ani pírkem, ještě když jsem odcházel, byl jako socha. Docela by mě zajímalo, jestli ztuhl strachem, nebo naopak krahujec zjistil, že to je ten známý opavský rabiát a dal se na útěk. Už jsem to tu psal několikrát, ale ještě jednou: pravdu se na těhle stránkách člověk nedoví :-).

18.1.2010: Víkendové sčítání ptáků mě opět o něco přiblížilo přírodě. První den jsem sčítal trasu řeky od Kravař do Opavy, což znamenalo dusat sněhem. Délka je přibližně 10 kilometrů, ale už po nějakých sedmi jsem nejen dusal a sčítal, ale i vrávoral. A to prosím aniž bych požil. V čem teda spočívá spojení s přírodou, když jsem poskakoval jak Hurvínek? Druhý den mě tak bolely svaly, že jsem chodil jako kachna. Kolébal jsem se podél dalšího úseku řeky a ptáci ne a ne uletět, tak věrná moje chůze byla.

Co se týče výsledku, tak labutí bylo stejně jako minulou zimu 91 a morčáky malé jsem kupodivu opět našel na řece v Opavě. Mezi pěvci jsem nejčastěji slyšel "troubení" hýlů a vzhledem ke sněhové nadílce byl mimo vodní hladinu docela klid. I koroptví na jejich obvyklém zimovišti bylo jen 18. Jejich hejnka jsou roztroušená po krajině, na pidi plochách bez sněhu a ledu, kde se snaží sezobnout všechno, co sezobnout jde.

13.1.2010: Z obvyklé pracovní pohody mě vytrhlo pípání, dorazila zpráva o tom, že na Stříbrném jezeře se zastavili morčáci malí. Mám to skoro co by kamenem dohodil, ale musel jsem domů pro foťák a než jsem se dostal na místo, byli pryč. A to už jsem se těšil, protože na jezeře se dobře fotí. No nic, zkusil jsem štěstí u řeky a kupodivu jsem je našel. V nejhorším místě na focení vůbec. Aspoň skrz keře z vysokého břehu jsem cvakl důkaz, protože u Opavy jsem je ještě nepotkal a jakmile jsem udělal další krok, vylétli a zmizli v dáli. Nerváci.

Když jsem rázoval zpátky do práce podél řeky, potkal jsem ještě samičku morčáka velkého. Nějak se zvyšují zimní počty, před pár lety jsem o ně ve městě a okolí ani nezavadil. To až dál směrem na Ostravu.

1.1.2010: Mezi svátky jsem byl opět na cestách a mimo jiné i na peróně pardubického nádraží. Pokaždé, když tam postávám a čekám na vlak, pozoruji celkem krotké kavky pochodující po kolejích, abych se moc nenudil. Poslední den v roce se objevila i jedna vyloženě drzá, která přistála na zábradlí podchodu, pokřikovala a lidi pro ni byli vzduch. Stačilo k ní dojít, trochu se nahnout (aby bylo vidět) a odečíst kroužek. Žlutý s číslem 39, takže pravděpodobně místní kavka zimující blízko domova, protože v oblasti Pardubic a Hradce Králové probíhá barevné značení kavek. Pokud se nepletu tak žlutá barva znamená kavku kroužkovanou v létě a zelená zimující. Ale ruku do ohně za to nedám.

12.12.2009: Pravděpodobně naposledy káně bělochvostá. Prý se ukázala jako rabiát a snažila se obírat ostatní o kořist, to je tak, když je někdo větší. Na fotce sice zrovna loví něco sama, ale opravdu nejde o pomluvu.

9.12.2009: Po pár dnech mimo ornito dění už mám zase aktuální zprávy. Káně bělochvostá i luňák jsou stále na místě. V sobotu a v neděli se ukázal i orel skalní. V motorestu už si pravděpodobně zvykli na přítomnost dalekohledy a fotoaparáty ověšených jedinců a jediné, co není ideální, je počasí na focení. Uvidíme zítra.

2.12.2009: Tak mi včera volal kolega M. Šindel, že kousek od Opavy (u Horního Benešova u motorestu) pozoruje káni bělochvostou, luňáka hnědého a spoustu káňat lesních. Prý poletují a posedávají na pastvině poblíž pasoucího se dobytka. Samozřejmě, že káni bělochvostou jsem vidět chtěl, nejlépe hned. No tak jsem sáhl do skříně, vytáhl teleport a za nějakých 40 minut už jsem byl na místě. Šeřilo se, poprchávalo. Krávy nikde, káně nikde. Jen pár lesních a jedna rousná, sedící klidně na sloupu u silnice. S brekem jsem valil dom.

Na druhý den ráno jsme se domluvili na dalším pokusu a štěstí nám přálo. Káně seděla hnedle u silnice a v okolí spousta dalších káňat. Prostě území dravců. Vidět bylo pěkně, káně se nám ukázala jak v letu, tak v sedě, a umožnila nám získat jistotu při určování. Znaky se mi vyjmenovávat nechce, ale je to jako v atlase :).

28.11.2009: Racek mořský už asi zmizel, ale třeba se stále toulá někde na našem území. Proto jsem dal dohromady nějaké ty fotky, aby byly jasné znaky pro jeho rozpoznání.

15.11.2009: Studium racků u Nechranic probíhalo následovně: Příjezd na jižní břeh, kde byla mlha a ticho. Příjezd na hráz, kde sedávají racci. Tam kde jich občas bylo i víc než 100, jich sedělo v mlze 7, ale aspoň se to dobře počítalo. A já se tak těšil, že se pocvičím v určování racků středomořských. (Mimochodem, starý známý mořský byl jeden z oněch sedmi.) Přítomnost ptactva se dala tušit hlavně z křiku za mlžnou stěnou, která porůznu houstla a nakonec nezbylo, než to vzdát, svěsit hlavu a jet zpátky. Zpátky do Prahy, kde se aspoň na Vltavě ukázali poláci malí, aby to nebyl úplně depresivní den.

V neděli padla volba raději na nádrž Rozkoš a co myslíte? Byla mlha. Z té se nejdřív vynořili kolegové s dalekohledy a potom hejnko dvanácti sněhulí, na které nás kolegové navedli. Hezké pozorování krotkých pěvců nás docela zabavilo. Focení bylo samozřejmě na pendrek, ale hlavně, že jsme je vůbec viděli. Co se týče hladiny, vidět nebylo prakticky nic. Času se moc nedostávalo, takže jsme to všichni zabalili a šli dom. Naštěstí jsme nešli rychle, protože ještě než jsme došli k autu, zvedla se mlha jako kouzelným proutkem, začalo pálit slunce a my pádili zpátky ke sněhulím. Byly na místě mezi kamením poblíž rozdělující hráze. Hlasem dost připomínaly sýkorku parukářku, někdy stehlíky nebo zvonky, asi podle nálady. Plachostí připomínaly spíš kosa městského typu. Nezbylo, než udělat foto. Kdybych nemusel do práce, kdo ví, co všechno by se ještě ukázalo. Ptactva byl kolem opravdu dostatek. Kolihy, husy, volavky, pravděpodobně kulík bledý a podobně.

13.11.2009: Malý dodatek ke kroužkovací stanici. Dnes mi dorazila informace o jednom odečtu a tak jsem toho využil a hnedle se optal jak je to s odečty celkově. Že stanice neodpovídá byla mýlka, jejich maily se vracely zpět, asi se jim nechtělo do Opavy :-). A s čím jsem vůbec nepočítal je, že slovinská stanice dluží info naší stanici. Čili výsledek: naše kroužkovací stanice je v tom nevině. Konec hlášení, za chvilu vyrážím k Nechranicím na výuku racků.

10.11.2009: Tak zas jeden racek, nedá se nic dělat. Jeden z nechranické bandy je totiž kroužkovaný, tak sem poslal dotaz do Itálie (protože kroužek je červený a kód začíná písmeny IK) a dnes dorazila odpověď, že je to pták kroužkovaný na hnízdě na severu Itálie a je mu 2.5 roku. Dřív bych to poslal do kroužkovací stanice u nás, ale chtěl sem vědět, co je zač a kroužkovací stanice většinou neodpovídá. Nevíte někdo náhodou, jak zjistit údaje o kroužkovaném opeřenci mimo kroužkovací stanici? Mám tu pár záznamů o labutích v Opavě, jedna s kroužkem ze Slovinska a druhá někde z Dánska a rád bych věděl podrobnosti.

7.11.2009: Když už mám fotky racků od Nechranic, tak to aspoň využiju. Na fotce jsou dospělí ptáci. Zleva doprava stříbřitý, bělohlavý a středomořský.

6.11.2009: Mailem mi dorazily o další fotky rybáka velkozobého: v sedě a detail v letu. A pokud nevíte kam se jet o víkendu podívat, tak racek mořský je stále u hráze nechranické přehrady.

5.11.2009: Sledování ptactva na přehradě u Nechranic pokračuje i nadále. Včera se objevil rybák velkozobý a předtím jiný kabrňák - racek mořský. U něho trvalo delší dobu určování, které jsem nakonec vyřešil dotazem na znalce. Protože i když jsem si myslel, že je to on, jistota chyběla. Později sem dám více fotek, teď jen jako důkaz jednu.

1.11.2009: Na rybníku u Šumvaldu se objevila trojice kajek mořských a to je pohled, který se nám nenaskytne příliš často. Bohužel zase rychle zmizely.

26.10.2009: Protože mě to ještě nepřestalo bavit, vyrazil jsem na další výpravu za potáplicemi. Obvyklým směrem na Hlučín a pak k Dolnímu Benešovu. Jenže kde nic, tu nic, tak jsem se díval na ostatní skvrny ptačích tvarů, houpajících se na vlnách pod zamračenou oblohou. Jedna mi připadala jako polák malý, ale protože se kolem zrovna nepotuloval žádný kolega se stativákem, můžu si to jenom myslet. Naštěstí mě zabavila zábavná skupinka, neboli mezidruhový kongres hus. Byly tři. Jedna běločelá, jedna velká a jedna polní. Kdoví, jak se to stalo, ale v podstatě to vypadalo jako pojízdná stránka z atlasu ptactva. Tedy až na jeden drobný detail, husa polní byla malinko jiná, než je vídám. Taková krátkokrká a vůbec. Je možné, že to byl poddruh rossicus, ale větu o kolegovi se stativákem už opakovat nebudu.

Neděle byla slunečná, což v praxi znamenalo, že ptactva ubylo. Zmizeli čírky, hvízdák i tajemný polák a z hus zůstala jen běločelá. No tak jsem si sedl mezi keře, že si cvaknu nějakého chocholačku. Sedím a čekám, když mi dva metry před nosem kousek nad hladinou prolétl jestřáb směrem k polákům, ozvalo se cákání a pokřik, jestřáb si zas klidně odletěl a já měl po focení. To by mě zajímalo, jestli opravdu někdy loví i kachny, nebo jen zkoušel, není-li nějaká slabá, nemocná a podobně. I červenku to celé udivilo, a když viděla, že to balím, přiletěla blíž a stěžovala si, že nemám žádnou výdrž. Nejsem přece rybář, abych vydržel hodiny na jednom místě. Já ty chlapy skoro obdivuju, i když je možné, že jim pomáhá adrenalin, který jim nadledvinky pumpují do žil pokaždé, když letí kormorán.

18.10.2009: Během týdne pokračovalo sledování kulíků. Sice v tom dešti a sněhu nebylo pořádně vidět, ale i tak se počet vyhoupl jeden den na 15. Koncem týdne se čejky přestěhovaly na jiné pole a jestli se kulíci přidali, není známo. Racků ubylo hodně a jen sem tam se nějaký prolétne nad polem, asi budou blíž k Ostravě. Což mi připomíná minule pozorovaného racka žlutonohého. Byl trochu světlejší, než by mohl být poddruh fuscus, tak jsem si prošel atlas a je docela možné, že patřil k poddruhu intermedius. Jednak podle světlosti, ale hlavně podle lehce skvrnité hlavy a vysokého počtu přepelichaných ručních letek (celkem 7). Tím pelicháním se hlavně vyloučil racek západosibiřský, což se dalo čekat.

A i když se mi už do té vytrvalé zimy nechtělo, v neděli nakonec trochu skrz mraky prosakovalo slunce a vytáhlo mě k Oldřišovu na obhlídku. Prohlížel jsem každého pěvce, abych náhodou nepřišel o něco zajímavého. Hromada konipasů byla pryč a v oranici převažovaly lindušky luční, v kukuřici se schovávalo hejnko jikavců a podél cesty obvyklé druhy. Jen skřivanů je nějak málo, touhle dobou jich vídávám aspoň desítky a dnes jen dva. Nebudu tu jmenovat všechno, ale už notně prochladlý jsem zaslechl dost divný zvuk. Zněl z dálky a připomínal štěkání srnce trpícího nachlazením. No prostě byl divný. Teprve když se přiblížil se dalo rozeznat, že je to jeřáb. Volal jen jeden a když mě hejno přelétlo, začali se ozývat všichni a kroužením sestupovali z nebe při hledání vhodného místa k přistání. A protože klesali pomalu, dostali se někam ke Kravařům, když mi jako tečky zmizeli z dalekohledu.

13.10.2009: Dodatek k rackům u Oldřišova - 13.10. se mezi nimi objevil jeden žlutonohý.

13.10.2009: Na sobotu jsem byl nachystaný na kontrolu vodních ploch, jestli už nedorazila nějaká ta potáplice. Místo nich dorazil od Nechranické přehrady táta a malá výprava se rozrostla na 150 kilometrů dlouhý okruh po nádržích kolem Ostravy a Karviné. Zkoumali jsme výskyt racků a snažili se něco přiučit v jejich určování. Většina míst byla bez ptactva, ale mezi Bohumínem a Ostravou, u Vrbice, bylo narváno racků dostatečně. Na téměř každé lampě veřejného osvětlení jich sedělo několik, byli na vodě, nad vodou i na březích. A pršelo a byla mlha. Nevěřil bych, že budu mít takové potíže rozeznat racky stříbřité od racků bouřních, ale když nějaký letěl poblíž, bylo to k uzoufání. Barvy v tom šeru mizely, zobák nebyl pořádně vidět a velikost se odhadovala docela těžko. I při velké snaze jsem určil jen část velkých racků, všechny jako stříbřité. A mluvím teď o ptácích v první zimě a několika málo dospělých, protože třeba věkovou kategorii "třetí rok života" jsem raději předstíral, že nevidím. Dokumentační fotka skrumáže na břehu ukazuje viditelnost v době, kdy se nám podařilo dostat nejblíž, jak to šlo. Polovinu tvoří racci chechtaví.

Druhým početně nejvytíženějším místem byl rybník Malý cihelník u Rychvaldu. Viditelnost byla skvělá, racci seděli velmi blízko silnice a tak nám studium nevyšlo jen proto, že na silnici se nedalo nikde zastavit kvůli vysokému provozu. Tím pádem nebyl čas na určování, jen na krátké prohlédnutí jejich řad.

Cestou domů na Opavu nás napadlo trochu si zajet směrem na Oldřišov podívat se do polí. Nikde nic, až u Arnoštova nám přelétlo nad silnicí několik čejek. Otočili jsme to a v postupujícím šeru ještě stihli zahlédnout několik kulíků zlatých a spoustu čejek, které už hodně splývaly s terénem. Bylo to jen tak tak a padla tma.

Na neděli jsme se dohodli, že když bude pěkně, pojedeme na kormorány malé, stále přítomné v oblasti PR Kotvice. A když pěkně nebude, pojedeme na kulíky. Pěkně nebylo a sem tam pršelo. Objížděli jsme pole v oblasti Oldřišov - Arnoštov, kde byla vysoká koncentrace čejek a velkých racků. Bohužel všechno hodně daleko. Celkem se ukázalo 7 kulíků zlatých a nafocené racky zatím nemám určené, nicméně v terénu jsem zaznamenal jen u jednoho znaky racka bělohlavého a jednoho možná dvouletého středomořského. Ostatní opět stříbřití a dva bouřní. Racků chechtavých bylo celkem málo a samozřejmě většina racků mi zůstala v kategorii neurčeno. Až projdu fotky, uvidím, jak moc se pletu, pokud ano, hnedle to sem napíšu.

Cestou domů jsme projížděli už kousek od města moc pěkným místem. Na polní cestě, na stromech kolem a samozřejmě hlavně na poli bylo odhadem asi 70 konipasů bílých. Namačkáni na malém prostoru působili, jako by to byla malá invaze. Perfektní místo pro porovnání zbarvení mladých a starých, samic i samců. Mohli jsme si vybírat. Do toho se pletli další pěvci jako konopky, strnadi nebo lindušky luční, které po dosednutí na pole okamžitě mizely a dalo práci dalekohledem nějakou najít. Říjnový tah pěvců je v polích pokaždé zajímavý a to i když není tah zhuštěný, jako v horských sedlech. Pozorovací den těsně u města zakončila bekasina a linduška lesní. Na to jaké bylo počasí to bylo skvělé.

(Starší texty se průběžně umazávají...co bylo, to bylo...)

© Jakub Stančo 2004-2010 | Stránky jsou tvořeny s pomocí programu PSPad