Skok na hlavní stranu
poslední změna: 21. října 2014
Hlavní strana (je zobrazena) - Galerie - Článečky - Ptactvo Opavy a okolí - Bahňáci - Odkazy

Hlavní strana

Stránky o přírodě (hlavně o ptactvu) Opavy a okolí (nejen). Kontakt: poutnik2 zavináč seznam.cz.

Fotky bez komentáře - stačí kliknout (můžou být od různých autorů, všechny fotky jsou zároveň v galerii)

25.9.14 - Sup mrchožravý 6.9.14 - Linduška lesní 25.5.14 - Linduška luční 16.5.14 - Žluna zelená 16.5.14 - Bramborníček hnědý 24.4.14 - Husice egyptská

Pozorování
21.10.2014: Minulý rok jsem zažil zajímavý tah ptáků nad zahradou, jevilo se to, jako by zahrada byla přesně v ose letu, takže jsem si letos vyhradil jeden víkend ve stejném termínu, abych si ověřil, jestli to byla náhoda nebo je to opravdu obvyklá trasa. Začal jsem kolem osmé v sobotu ráno a chvilku to opravdu vypadalo na slušný tah. Něco nad 300 ptáků za 20 minut, většina opět nad zahradou. Pak ale jako když utne a tah skončil. Nezbývalo, než doufat v nedělní dopoledne.
Ještě pozdě večer jsem vyšel ven, jestli netáhnou v noci, zaslechl jsem jednu lindušku luční a se zvýšenou nadějí šel na kutě. Ráno po sedmé hodině začalo sledování linie stromů, odkud ptáci minule vyletovali nad zahradu. A počty byly hned ráno hodně zajímavé, soudě podle hlasů. Bylo totiž špatně vidět, velká část opeřenců letěla vysoko a byly slyšet hlavně hlasy. Lindušky, skřivani, dlasci, všechno možné se řítilo na západ. Počítat jsem nemohl a určovat jen tu část ptáků, co se obtěžovala se ozvat známým hlasem. Jak slunce stoupalo, situace se začala zlepšovat, bylo víc vidět, začalo foukat a ptáci začali létat níž. S dalšími členy rodiny jsme vydrželi sledovat tah asi do jedenácti, sledování jsme přerušili jen snídaní a nečekanou návštěvou. Napočítáno bylo 3300 ptáků letících nad zahradou nebo kolem, občasná vzdálenější hejna jsem z počtů vynechával, zajímal mě stav hlavní trasy. Nebýt snídaně a návštěvy, asi by se celkový počet dostal nad 4000.
Na mapce nad textem je vyznačena osa tahu, těsně nad řadou stromů. Ptáci se z jedné strany drží od vesnice a z druhé vynechávají volný prostor pastvin. Směr tahu na západ je dán pravděpodobně tím, že se vyhýbají přeletům kopců. Pozorovací místo tahu je plocha u levé strany vyznačené linie.
Drozd cvrčala
Převažovali špačci, hřivnáči a pěnkavy, v menším počtu strnadi, jíkavci, zvonci, stehlíci, konopky a různé sýkorky. Objevila se i hejnka kvíčal, cvrčal a skřivani lesní. Stejně jako minulý rok jsem toho spoustu neurčil, zvláť malé prcky velikosti sýkorky nebo budníčka, protahující jednotlivě. Bez hlasu jsem viděl jen malý tmavý bod pohybující se vzduchem, určovat nemožno.
Po letošku už začínám mít přehled o chování jednotlivých druhů. Lindušky a skřivani polní například táhnou převážně jednotlivě a ozývají se každých pár vteřin. Strnadi se naopak ozývají minimálně. Sýkorky jsou bázlivé a často volí po vlétnutí do volného prostoru nad zahradu útěk zpět ke stromům. S křikem samozřejmě. Pak po nějaké době najdou odvahu a volnou část přeletí, nebo změní směr a letí k dalším nejbližším stromům, i když je to mimo trasu. Že jsou bázlivé se nedivím, trasu tahu totiž křižovali hladoví krahujci.
Zahradu jsme opustili ještě v době tahu a po pár hodinách, když jsme se vrátili, už byl klid. Ještě v pondělí ráno před cestou do práce jsem sledoval trasu, ale tentokrát ani pírko. Jak člověk netrefí správný den, ani se nedozví, že je na tahové trase. Už si dělám plány na příští rok, jak ptáky na trase nalákat k zastávce na zahradě na případné nocování a podobně. Uvidíme.
A ještě drobnost bokem. Kolmo na směr tahu létaly nad zahradou sem a tam sojky. Jedním směrem na prázdno a zpátky s žaludem v zobáku. Když zrovna polevil na minutku tah, rozhodl jsem se si nějakou cvaknout. Cvaknu, kouknu na fotku a vidím ořešníka. V úhlu jakým letěl a v aktuálním osvětlení jsem ho vůbec nepoznal očima, ani v hledáčku při focení. A to přitom nejsou kdo ví jak podobné druhy, co se týká barevnosti. Silueta a styl letu jsou sice stejné, ale i tak je to legrace. Asi předsudky. Pořád vidím sojky, sojky a sojky a už je tak nějak automaticky čekám, nejsem ve střehu a pak minu ořešníka. Prošel jsem další fotky sojek z nedělního dopoledne a našel ještě jednoho, nebo toho samého, pokud letěl vícekrát.
Moták pilich a asi stepní
1.10.2014: Nějakou dobu se v Polsku kousek severně od Opavy drží keptuška. Ale jak ji najít. Člověk může jezdit semo tamo po polích, prohlížet všechna hejna čejek a stejně, pokud chybí štěstí, je to všechno marná snaha. To už je druhá keptuška, kterou jsem hledal v Polsku a nenašel. Jako kompenzace se objevil moták, jevící se jako stepní. Sice mám pořád lehkou nejistotu, jestli se nepletu, ale aspoň bylo něco vidět, když se keptuška schovala. Přiletěl, nalétl na sedícího pilicha, obsadil jeho místo a důležitě se rozhlížel po kraji.
Poštolka rudonohá
17.9.2014: Poštolka rudonohá mi už začala připadat jako úplně běžný druh, aspoň jsem si to včera myslel. Dneska jsem měl v úmyslu nějaké nafotit a na obvyklé trase jsem žádnou nemohl najít, až kousek u Opavy dvě mladé, ale už ve špatném světle. Kam se zas všechny přesunuly mi bylo záhadou, dokud jsem se nepodíval do pozorování a nezjistil, že jich bylo 21 u Kravař, kde jsem kousek od nich projížděl a nic netušil. Skoro pokaždé, když vyrazím vyloženě cíleně na nějaký druh, mi to moc neklapne. Kašlu na to a zas budu bloumat krajem bezcílně.
Jespák křivozobý a bojovný
Poštolka rudonohá
6.9.2014: Dnes jsem chtěl oslavit světový den bahňáků nalezením kulíků hnědých. Jak jinak, že. Tak jsem šlápl do pedálů, ale hned jsem zase brzdil, protože na stejném místě jako loni, na kraji Opavy, jsem potkal tři poštolky rudonohé. A opět letošní mladé. Existuje teorie, že během růstu na hnízdě jim rodiče ukazují mapu, kam se mají vydat na potulku a protože se jim nějak zalíbila Opava, stala se z toho oblíbená výletní/dovolenková destinace. Což mě těší, ale chtěl jsem kulíka, tak jsem vybíravý. Našlapal jsem toho dost, našel jednoho luňáka červeného a spoustu racků a protahujících pěvců a znaven jsem to otáčel k domovu, když zazvonil telefon. Potápka rudokrká.....jespák šedý...jespáci křivozobí......Palhanec.... a už jsem zase šlapal do pedálů. Nakonec jsem den bahňáků mohl oslavit pozorováním sedmi druhů na jednom fleku, takže celkem pohoda. A to mi ještě utekla bekasina, než jsem se doštrachal na místo.
 
 
 
 
Lyskonoh úzkozobý a jespák obecný
28.7.2014: Už dlouho jsem si neužil pekelné kombinace vedra a zajímavého druhu. Ale když už nás u Opavy poctil svou přítomností lyskonoh úzkozobý, tak se nedalo nic dělat, člověk se musel nechat trochu víc přismahnout sluncem, aby si lyskonoha dosyta užil. V sobotu pendloval po hladině nádrže sem a tam, nechtělo se mu ke břehu a často nebyl moc vidět ani v dalekohledu. V neděli nebyl k nikde k nalezení, ale najednou z ničeho nic přilétl od jihu na své obvyklé místo. Objevil se v době, kdy už jsem definitivně vzdal čekání a šel si omrknout jespáka obecného. Ti dva se hledali, až se našli a ťapali vodou spolu, žádné pendlování po velké ploše, takže moc pěkné pozorování obou nakonec. Zase se jednou vyplatilo nevzdat se hned.
Jinak co se týká racků černohlavých, stále jsem malinko začarovaný. Naposledy mi jednoho hlásil Ondra Mazurek, tak jsem běžel z práce domů pro kolo a pak hned na místo. Necelou půl hodinu mi to trvalo a stejně byl už racek pryč. Nevím, co proti mě mají.
17.5.2014: Po mnoha letech a s pomocí vícero lidí dostává pomůcka k určování bahňáků reálnou podobu: Bahňáci.
Linduška luční
16.5.2014: Trošku jsem v poslední době změnil prostředí a strávil spoustu času sledováním ptactva v pastvinách (lindušky, skřivani, bělořiti, luňáci a bramborníčci) a na zahradě. Hlavně pobyt na zahradě ukázal, že je potřeba být neustále ve střehu. Třeba když se z ničeho nic vynořil orel mořský, který si to střihl nad rohem zahrady, nebo ještě o třídu nečekanější koliha malá, směřující kamsi na severozápad. Ale to hlavní bylo hnízdění konipasů bílých pod střechou. Tajuplně postavili hnízdo, vyseděli mladé a teprve neustálé krmení je přinutilo se ukazovat člověku hodně často. Během přibližně týdne se z opatrných rodičů, kteří utíkali od hnízda při spatření dvounožce stali zkušení a duševně odolní jedinci. Někdy se dalo projít kolem samce na vzdálenost pod jeden a půl metru, aniž by se hnul z místa.
Mladí v hnízdě byli potichu, dokud se neukázal rodič s krmením, to pak začali pískat jak zjančení. Zajímavé je, jak se jejich pískání postupně proměňovalo, až se z něho stal úplně normální hlas konipasa. Poslední dva dny před vylétnutím hnízda už jednak občas vykoukla hlava odvážnějšího mláděte a taky hlas se už ozýval bez ohledu na přítomnost krmení v zobáku dospělce. I u dospělých jsem se naučil nový hlas, který jsem neznal a kterým se dospělí ozývali u hnízda. Trochu mi to připomínalo tichého strakapouda velkého. Velká škoda, že nakonec mladí vylétli, když nebyl nikdo poblíž a brzy na to celá parta konipasů zmizela docela. Ale je teprve polovina května, kdo ví, třeba se zas vrátí vyvést ještě jednu generaci pískálků.
16.3.2014: V pátek jsem v Opavě slyšel prvního budníčka, takže uzavírám další neúspěšnou kapitolu hledání křivek velkých. Věnuju jim čas už kolik let a letošní rok byl první opravdu nadějný. V Německu a Polsku bylo křivek dost, jen je najít u nás. Dokonce jsem podezřelé i našel. Nejdřív na kraji Jizerek, kde mi nad hlavou prolétly dvě směrem k horám, s hlasem, který mě zarazil. Křivky obecné mi nad hlavou létají často, ani hlavu kolikrát nezvednu, ale tady jsem si málem krk vyvrátil. Následná výprava směrem jejich letu a prohledávání stromů, kde byly šišky, nebyla úspěšná. Křivky zmizly. Druhé, ještě mnohem nadějnější pozorování se odehrálo v Beskydech. Zase to byly dvě křivky, tentokrát se ochomýtaly kolem borovice a ozývaly se opět tím podezřele jiným hlasem. Náhoda tomu chtěla, že jsem u sebe neměl ani dalekohled, ani foťák a křivka velká není zrovna druh, který by se dal určit jen tak od pasu na vzdálenost nějakých deset metrů. Jako výsměch mi obě přelétly nad hlavou, obě se ozvaly a byly pryč. Šel jsem se podívat k borovici, jestli nepřiletí zpátky a trochu jsem to přehnal se vzdáleností, takže když se opravdu vracely, uviděly mě, minuly strom a zmizly mi v dálce. Sám jsem si to pokazil. O měsíc později jsem na stejném místě uviděl křivku, ozývala se jako obecná a já byl v klidu, ale najednou se o dva stromy dál ozval ten samý hlas jako onehdá. Křivka, možná velká, seděla poblíž zmiňované borovice. Tentokrát jsem měl foťák u sebe, pro jistotu. Křivka se zvedla a zase mi letěla nad hlavou, nízko a klidně. A pomohlo mi to? Ne. Zoufale jsem se snažil ostřit, málem jsem udělal most jako nějaký gymnasta, když mě míjela, ale fotka se nepodařila. No co se dá dělat. Snad zas jinou zimu, mezitím bych měl trénovat ostření pěvců v letu, abych zvýšil šanci na úspěch.
Bernešky
10.1.2014: Konečně jsem se dostal k berneškám bělolícím, které už nějakou dobu hospodaří na na polích okolo štěrkovny u Dolního Benešova. Bernešky jsou kupodivu dost klidné, chodí si po poli, uždibují si něco zeleného na zub a když už mají žaludek plný, stojí nebo sedí, čučí a nic se neděje. Sem tam se sice jedna rozběhne, štípne jinou, ale takové honičky jsou krátké, hlavně asi proto, že pobíhat po hlíně není žádná zábava ani pro husy. Prostě obvyklá nuda v divočině.
Začátkem minulého roku jsem si řekl, že si budu psát, kolik kilometrů urazím za rok na cestách za ptactvem. Ale už někdy v říjnu mě to přestalo bavit u čísla 4583, takže hrubým odhadem to bylo něco nad 5000 km, protože jsem ještě pár stovek kilometrů do konce roku urazil. Zajímavé je, že jsem pěšky napočítal jen 230 kilometrů. Slabota, ostuda a tak dále. Víc nachodím pěšky do práce.
Moták pilich (foto L. Stančo)
Zedníček
24.12.2013: Hodil jsem si mincí, jestli se o vánočních svátcích přejídat, nebo pozorovat. Mince padla na hranu, a tak se musím přejídat během pozorování, nedá se svítit. Protože jsem dočasně vysunutý z Opavy směrem na západ, jelo se na první rodinný výlet na zedníčka, který je jinak z Opavy malinko z ruky. Přijeli jsme k továrně, kde má zedníček hlášené přechodné bydliště a jali jsme se oblézat podél plotu a zkoumat stěny, střechy a komíny. Nikde nic. Po delší době jsem ptáka tvaru zedníčka zahlédl letět nad střechou továrny směrem k hlavní silnici, načež zmizel. Stáli jsme u plotu, rozhlíželi se, sledovali každý pohyb ve vzduchu, zedníček nikde. Pak mě zaujal pohyb na hlavním komínu, aby se ze šplhajícího ptáka stala jen žluna. No nic. Přijelo auto s dalšími pozorovateli a tak jsme byli kolem továrny rozestavění jako vojáci kolem muničního skladu. Čekalo se. Když se zedníček objevil na okně, nechápal jsem, odkud přiletěl a jak se tam tak najednou vzal. Klidně mohl létat uvnitř haly a vylétnout otvorem ve skle. Těžko říct. Dalších několik minut jsme se snažili sledovat jeho pohyb po zdech, římsách a střeše. Je to pěkný neposeda a člověk se ani nemůže otočit jinam, protože by ho pak zas hledal kdoví jak dlouho. Fascinuje mě, jak se kdekoliv na zdi zachytí, tělem se přitiskne k omítce a dlouhým zobákem zašátrá v nějaké štěrbině po hmyzu. Gymnasta první kategorie. Fajnové pozorování, dokud nezmizel v areálu továrny a nakonec i z dohledu. Jelo se na sever.
Severem se myslí okolí Jizerských hor, kde jsme po lukách a pastvinách pátrali po dravcích proletujících a zimujících. Vánoční štěstí přálo a doneslo nám nejdřív pilicha obědvajícího nedaleko silničky a potom se nad lesem vynořil dravec. V autě nastaly rozbroje a neshody, jestli je to orel, nebo ne. Mně se zdál malý na orla, ale když přiletěl blíž, ukázalo se, že se naštěstí pletu. Byl to mladý orel skalní. A toho je vždycky radost potkat, zvlášť u nás, protože tu jsem ho ještě nepotkal. Vál svižný vítr a bylo vidět, jak toho orel umí využít, protože když se pod delším průzkumu louky rozhodl přesunout jinam, prostě se trochu naklopil a za chvilku už z něho byla tečka v dálce u další vesnice. Chtělo by to asi vrtulník na tyhle rychlodravce.
Hoholka lední
30.11.2013: Hoholka se vytrvale pohybuje na asi kilometru řeky, sem a tam, a protože to mám blízko, několikrát jsem se na ni byl podívat. Vybere si nějaký kousek řeky, potápí se a je docela úspěšná v lovu, rybek vytáhla hodně. Občas sice uloví něco, co neumí ani spolknout a tak to nerada pustí, ale většinou sotva stíhám vidět, jak polyká. Když si na úseku úplně rozplaší ryby, rozletí se a posune se třeba o 100 nebo i víc metrů a tam jede další kolo lovu. A pokud je už opravdu najedená, tráví čas očistou. Ale ne jako kachny divoké okolo, které si vylezou na břeh a v klidu si čistí peří. Hoholka se snaží dělat všechno ve vodě. Takže když si čistí peří na hrudi, musí se z vody vysunout, kmitá nohama jako o závod, aby udržela hruď nad hladinou a čistí se. Dělá to třeba i metr od kachen na břehu, člověk by čekal, že se třeba něco přiučí, ale jí je to asi jedno.
26.11.2013: Každý den chodím do práce přes řeku a vždycky aspoň jedním okem mrknu, jetsli tam něco neplave. A občas, málokdy, opravdu plave. Nepočítám kachny divoké, ty tam jsou od podzimu do jara pořád. Dnes v hustém sněžení jsem uviděl malou siluetu, něco krajně nezvyklého a tak jsem to šel omrknout. Tím pádem se druhem číslo 201 za humny stává hoholka lední. Mnu si ruce.
Jinak jsem se v posledních dvou týdnech přesvědčil, jak se vyplatí znát hlasy, několik večerů jsem totiž slyšel ze tmy hlas protahujících cvrčal. Do letoška, než jsem se hlas naučil, jsem je bral za ne sice vzácné, ale dost řídké zjevy. Člověk se pořád učí. A hlasů k naučení mi zbývá ještě hodně.
Lyskonoh ploskozobý
2.11.2013: To se zase jednou schumelil zajímavý den. Nejdřív jsem s kolegou zamířil do Tovačova omrknout lyskonoha ploskozobého, pokud tam ještě bude a půjde najít. Ukázalo se, že se stačí podívat, kde stojí hlouček lidí, dojít tam a najít úplně krotkého lyskonoha. Lozil si vodou jak slípka na dvorku lidí nedbaje. A jak si ho tam fotím, upoutal mě periferní pohyb a ona bekasina. A pak další a další, vylezlo jich pět a ještě něco trochu menšího. Jakoby slučka nebo kerej čert, ale všechno se to zvedlo a přelétlo o pár metrů dál a ještě se tím poplašil lyskonoh. Zapomněl jsem na něj a v naději, že uvidím slučku, jsem se vydal podél rákosí. Vylétlo pár bekasin s křikem a jedna potichu a ta hned zas vlétla zpět na břeh k rákosí. Čučel jsem tam jako do lesa, ale prostě se po ní slehla zem, takže asi vážně slučka a zas mi utekla. Nad rybníkem se objevil jeřáb, zakroužil a zmizel do dáli a my se dohodli, že nebude špatný nápad mrknout se do dáli taky. Na vodouše žlutonohého v Polsku. A už se jelo.
Vodouš žlutonohý (vlevo) a šedý
Vodouš žlutonohý, toho času na výletě v Evropě daleko od domova, se družil s vodoušem šedým a nejevil se moc aktivně. Možná aktivně spal, to nevím, ale na pohled celkem klídeček. Ale když člověk nespěchá, nakonec se i vodouš probere (aspoň na chvilku) k životu. Těžko usuzovat z jednoho vodouše, ale chováním se lišil od jiných vodoušů. Jednak jsem ho sledoval, jak stojí po břicho ve vodě, vráží hlavu pod vodu a u toho se otáčí na místě. Takový ptačí kolotoč. Druhý nezvyklý jev bylo jeho náhlé popoběhnutí o jeden dva metry. Proč, kam, to nevím, ale sem tam to udělal z ničeho nic a pak zas stál, čechral si peří, protahoval nohy a na běh jako by zapomněl. Skoro jako klíště se držel vodouše šedého a když se vzdálil, za chvilku už zas běžel těsně k němu. Asi to není samotářský bahňák a je mu třeba k životu brodivý kolega. Podle střídání lidí s dalekohledy se tam na jeho pobyt zašlo podívat docela hodně lidí, asi ještě víc, než na Nové mlýny na potáplici žlutozobou. Je vidět, že je přeci jen v Polsku víc ptačích lidí než u nás.
Liška
21.10.2013: Úplně nečekaně jsem měl v ruce králíčka obecného, takového malého pišišvora. Jak se to stalo. Vracel jsem se z dovolené v Turecku a když už jsem byl v Praze, rozhodl jsem se pro několik návštěv po rodině, když už jsem tam byl. Hned z letiště jsem trochu neplánovaně mířil k Nechranicím, nafotil pár racků žlutonohých poddruhu intermedius, pak Kolínsko, Žehuň s jespákem písečným a nakonec jsem zaparkoval ve Frýdlantském výběžku. Všechno v rámci návštěv, nějaká chvilka k pozorování se najde dycky. Tak. Někdy ráno vlétl králíček oknem do pokoje, prolétl skrz a hodlal vyletět na druhé straně, jenže tam bylo okno zavřené a tak se chudák motal u skla, než jsem ho lapl a vynesl ven. S vyděšeným hvízdáním mi vylétl z dlaně jako raketa a za chvilku byl pryč. Docela jsem se divil, kde se tam vzal, kam letěl, proč tam letěl a tak vůbec. Odpověď jsem zjistil hned další ráno a bylo to úžasné. Nechápu jak je to možné, ale když jsem po ránu vylezl z domu na zahradu, zjistil jsem, že se právě nacházím v tažném koridoru ptactva. Jedno hejnko za druhým prolétalo stejným směrem, že jsem si hlavu mohl ukroutit. Špačky, hřivnáče nebo čížky jsem poznal lehce, různé zrnojedy taky, ale prolétalo hodně ptáků bez hlesu a ve víc než polovině případů jsem nestihl nic určit a hejnko bylo pryč. A přilétalo další. Slyšel jsem hlas jako by to byl dlask, ale nechtělo se mi věřit, že jich letí tolik. Odhadem 80 dlasků za hodinu a čtvrt pozorování. Samozřejmě bylo jasné, kde se minulý den vzal králíček. Nejvíc ptáků protahovalo kolem domu, včetně dalších pěti králíčků obecných a kdoví, pokud by bylo otevřené okno, jestli by zase nějaký nevlétl dovnitř.
Střízlík
Původně jsem chtěl jít ven na pár minut, nakonec jsem před domem i snídal, jen se mi špatně kousalo, protože jsem měl pusu údivem neustále dokořán. Třeba když letělo hejno koňader a modřinek, v počtu 30-40, nebo čečetky, podle hlasu snad i jedna linduška rudokrká. Nejsem si jistý, jak pořád něco létalo, nebyl čas se soustředit. Protože jsem první půl hodinu nesčítal, anžto mě to nenapadlo, snažil jsem se to dohnat potom a hrubý odhad byl 800 ptáků jako minimum, maximum tak 2000. Těžko říct. Mám špatný odhad a když vidím letět špačky a říkám si že jich je tak 30, napočítám jich na fotce 50. Vím, že pokaždé odhaduji nižší počet, ale nedaří se mi to vylepšit. Rozhodně je takové místo pro pozorovatele něco jako ráj, jen kdybych nemusel na vlak. Později, když už jsem směřoval na Opavu, prolétli i nějací bahňáci, sice neurčení, ale i tak si říkám, jestli to vážně není nějaká dlouhodobější trasa migrujícího ptactva. Už jen jak o tom píšu bych nejraději vyrazil zpátky.
Den před migrací byl taky zajímavý. Jednak jsem konečně vyfotil lišku, které sice potkávám, ale nestíhám zvěčnit. Tahle byla obzvlášť zamyšlená, takže došla docela blízko. A kromě lišky se rojili střízlíci. V suchých trsech trávy, zalézali, vylézali, nadávali, dělali dřepy a lovili něco k snědku. Takový malý střízlíkov. Jeden se nebál ani lišky a hartusil na ni z větvičky, až se mu hruď nadouvala.
19.9.2013: Minimálně dva lidi poznali, že na cestě sedí lelek. Samozřejmě předpokládám, že jich bylo víc, třeba tři, ale ať už to poznalo lidí kolik chce, můžou se teď mrknout na důkaz. Sepsal jsem pár řádek na téma Kouzelný víkend 2. Legrace je, že během dopisování posledních řádků se mi ozval Michal Šindel, jestli nezajedem do polí. Dravci se někam vypařili, ale zase se ukázala llinduška úhorní. V těch polích je to prostě pokaždé loterie, ale výhry nebývají špatné.
Noční silnička
16.9.2013: Během víkendu jsem si na seznam druhů v kategorii "Za humny" přidal tři nové opeřence. Celkově toho bylo tolik, že si to sepíšu jako samostatný článeček někdy během týdne. Jeden z velkých zážitků se odehrál na přiložené fotce, po desáté večer kus za Opavou. Kdo uhodne o co jde, bude mít dobrý pocit. Já osobně mám dobrý pocit jednak z pozorování a taky z toho, že jsem za humny potkal už 200 druhů ptáků. A to se vyplatí!
(Starší texty se průběžně umazávají...co bylo, to bylo...)
© Jakub Stančo 2014 | Stránky jsou tvořeny s pomocí programu PSPad