Skok na hlavní stranu
poslední změna: 1. prosince 2016
Hlavní strana (je zobrazena) - Galerie - Článečky - Ptactvo Opavy a okolí - Bahňáci - Odkazy

Hlavní strana

Stránky o přírodě (hlavně o ptactvu) Opavy a okolí (nejen). Kontakt: poutnik2 zavináč seznam.cz.

Fotky bez komentáře - stačí kliknout (můžou být od různých autorů, všechny fotky jsou zároveň v galerii)

28.8.16 - Strnad luční 14.8.16 - Moták pochop 1.8.16 - Drozd kvíčala 13.9.15 - Rákosník obecný 6.5.15 - Straka obecná 25.9.14 - Sup mrchožravý 6.9.14 - Linduška lesní

Pozorování
Potáplice lední
1.12.2016: Někdy v říjnu jsem si pouštěl nahrávky hlasu potáplice lední a říkal jsem si, jaký je to super hlas, že bych to rád slyšel živě. A dnes se to částečně vyplnilo. Dušan Boucný našel jednu u Dolního Benešova a tak jsem ještě za tmy, zimy a mrholení vyrazil z Opavy. Naplánovaný dojezd k potáplici jsem měl načasován na východ slunce, abych se nezdržoval. Slunce vyšlo, ale nechalo si pro jistotu závoj z mraků, pršelo mi na foťák a potáplice byla v tmavých odstínech šedi. Ale hlavně že byla. A pak se i ozvala. Sice to nebylo to táhlé dlouhé volání, ale potěšilo mě to krajně.
Potáplice lední
Potápky žlutorohé
S postupujícím časem se světlo zlepšovalo, ale nijak extra, chtělo to o chloupek víc. Sranda byla, že jsem postával s Dušanem a jedním rybářem u vody, když se potáplice někam vytratila. Byla pryč a nakonec jsme vyrazili omrknout jinou část štěrkovny, jestli ji zase nenajdeme. Kdepak. Našli jsme potáplici malou a dvě potápky žlutorohé, potáplici lední vidět nikde nebylo. Vrátili jsme se zpět na původní místo, kde už pozoroval Martin Miškovský a rybář nám vesele sdělil, že se potáplice najednou vynořila kousek od břehu, oxidovala mu u prutů, pak chytla nějakou větší rybu a zase se poněkud vzdálila. Někdy jde člověk štěstí naproti a někdy holt jede jinam. Aspoň je zábava.
Pro zajímavost dávám vpravo fotku obou potápek žlutorohých. Jedna je dospělá a druhá letošní mladá. Rozdíl v barvě tváří je jasně vidět.
Potáplice malá
Mezi řečí se z ničeho nic u břehu vynořila potáplice malá, chvilku plula okolo a než se vzdálila, něco si šeptala s lední kolegyní. Fajný den, nemuset do práce, asi bych tam ještě teď pobíhal.
Strnad obecný
Potápka žlutorohá
19.11.2016: Slíbil jsem si, že šňůru výprav se špatným počasím přeruším, i kdyby to bylo v době, kdy mám pracovat. No a protože bylo včera krásně, koho jsem v práci potkal, toho jsem pozdravil a pak utekl na vlak k Hlučínu. Cílem bylo najít jednu podezřelou potápku a turpany černé, které jsem minule v šeru zatažené oblohy viděl jako malé fleky a nezdálo se mi to jako uspokojivé pozorování. Sluníčko, teploučko, všechno mi šlo na ruku, rázuju si to podél štěrkovny a najednou koukám z očí do oka hledané podezřelé potápce. Něco sbírala z hladiny nedaleko břehu a protože jsem jako obvykle ztuhl, nijak nevyváděla a a řešila si svoje věci. Jakmile se konečně potopila, seběhl jsem k vodě a opět ztuhl. Tahle taktika z nějakého důvodu funguje na potápky dobře, s volavkou nebo třeba kormoránem bych se o to ani nepokoušel. Díky pozorování na kratší vzdálenost jsem se ujistil, že je to potápka žlutorohá a šel dál, omrknout, co se děje v zátoce turpanů. Kdysi jsem fotil turpany hnědé a ti se drželi na stejném místě, jako turpani černí. Každý druh má evidentně oblíbené místo, takže pokud chci nafotit a napozorovat více druhů, naběhám se. Takže - turpany jsem opět jako skvrny a tečky viděl na obvyklém místě, což znamenalo oběhnout štěrkovnu dokola. Během chůze jsem opět našel potápku černokrkou a dvě potápky rudokrké, takže mě trochu mrzelo, že nikde není ani vidu po potápkách malých, jinak by to byla zajímavá událost, všechny druhy potápek na jedné louži. Rázuju dál a najednou se mi skoro z pod nohou vynořilo hejnko strnadů, chovali se jako vždycky, až na jednoho, který na mě použil stejnou taktiku, jako já na potápky - ztuhl. Já taky. Pohybové ticho jsem nakonec porušil jako první a cvakl si ho, aniž by on hnul jediným pírkem. Z toho vyplývá, že taktika je účinná nejen na potápky, ale i na lidi, protože po jeho vyfocení jsem se odploužil za turpany, aniž by mě strnad nějak vyplašil. I když za turpany to ploužení vlastně nebylo, protože ti rošťáci jednoduše zmizeli. Nakonec jsem štěrkovnu obešel skoro celou, aniž bych je zahlédl, jak to dělají, je mi záhadou. S hledáním mi pomáhal i ochotný krahujec, ale ani on neuspěl. Snad teda příště.
A ještě jedna drobnost, ke konci výpravy začalo docela silně foukat. Odkudsi přilétla káně a začala plachtit proti větru. Normálka. Vítr ještě zesílil a káně začala pomalu couvat. Pro mozek je to docela matoucí pohled, vidět káni letět opačným směrem, než kam kouká, ale káně samotná byla klidná jako želva, takže asi nic zvláštního. Odcouvala někam ke stromům, kde se otočila a začala kroužit normálně.
Potápka černokrká
17.11.2016: Poslední tři výpravy mi to vyšlo buď na silný vítr nebo tmu, takže foťák se nudí a dalekohled většinou netřeba vytahovat. Dneska mě malinko potrefilo štěstí aspoň s potápkou černokrkou, kterou jsem stihl vidět jak se blíží, ztuhnout a předstírat strom, takže pozorování bylo jen na pár metrů. Focení ne, když se strom promění v pochodující cosi, potápka zahne doprava, aniž by přemýšlela. Protože to bylo u Hlučína, koukal jsem i po dalších hlášených druzích, ale labuť zpěvná nic a dva turpani černí se drží tak daleko, že okem ani nejsou vidět.
Tah
Krkavec a krahujec
28.10.2016: Před týdnem jsem opět uprchl z práce, abych zkusil štěstí při sledování podzimního tahu ptáků nad zahradou. První odpoledne jsem ještě moc nedával pozor a jen se tak potuloval travou, ale nový protahující druh mi naštěstí neutekl - jespák obecný. Zamával jsem mu a těšil se na ranní tahovou vlnu. Jenže. Vlna byla, slunce nebylo, tiché prolétající tečky se mi určovalo těžko. Z ptáků ozývajících se převažoval skřivan, pěnkava a lidnuška luční. No co se dalo dělat. Vyrazili jsme mimo zahradu omrknout tah v pastvinách. Pastvina na kopci je na pozorování taky zajímavé místo. Ptáci letí jedním směrem, často jen pár metrů nad zemí a člověk má pocit, že je úplně součástí celého dění. Jedno hejnko skřivanů za druhým kombinované s hejnky lindušek a do toho najednou hlasy krkavců. Nad pastvinou letěl krahujec s kořistí (předpokládám skřivana) a to se krkavcům jevilo tak, že kořist je jejich. Během následné honičky nakonec krahujec kořist upustil, aniž by si toho krkavci všimli, takže nakonec ostrouhali uplně všichni. V dalších dnech byl tah slabý a počasí pěkné. Jen občas se ozval hlas, ale nebylo často nic vidět. Náhodně jsem jednou sledoval dalekohledem nějaké káně a koukám, že na nebi je spousta pěvců, jen letí vysoko a pro oko nevidění. Vypadá to, že tah nezeslábl, jen se posunul přesunový koridor do vyšší letové hladiny. Člověk aby si bral radar. Viditelně létali hlavně ořešníci s žaludy v zobáku.
Kulík zlatý
Kulík zlatý
15.9.2016: S jídlem roste chuť. Včera jsem jel na keptušku s Michalem Šindelem, dneska s Michalem Jakubcem. A i když se nás tam sešlo vícero, keptušku dnes (zatím) nikdo nenašel. Ale bylo pěkně a tak se dal čas v terénu trávit i jinak, například plížením k hejnku kulíků zlatých. Obsahovalo mladé i dospělé, ve svatebním i částečně přepelichané, takže bylo na co se koukat. Pohoda na poli na sluníčku. Kde si pohodu užívala keptuška není známo ani v době, kdy tohle píšu.
Co se týká kulíků zlatých, jsou to celkem pohodáři a ani poplašené čejky je nějak nepřiměly k odletu. Pokud se jim na mně něco nezdálo, tak si metr dva poodešli a zase si snili to svoje. Někdy si člověk říká, co ti ptáci dělají, když nic nedělají. Pták někde sedí nebo stojí, kouká ... a nic. Pokud je najedený a není doba hnízdění, nějak není co dělat.
 
Keptuška stepní
Keptuška stepní
14.9.2016: Další pokus o nalezení keptušky v Polsku nedaleko Opavy byl konečně úspěšný, dvě předchozí keptušky nějak unikly a proklouzly. Všechno díky rozsáhlé výzvědně ornitologické síti vzájemné informovanosti (RVSVI). Sice to nejdřív vypadalo, že tečku daleko v poli uvidíme jen jako tečku, ale nakonec to bylo o chlup lepší než tečka, i když pořád daleko. Každopádně zážitek pro mě jako osobu i pro moje nohy, protože jsem se musel přikrčený dostat na pozorovací vzdálenost a ptáky nevyplašit. Když jsem šel zpátky do práce (pozorovat jsem byl v práci technicky vzato), tak jsem šel nějak šejdrem, jako panáček na klíček nebo tak něco. Už dávno jsem nedělal kačeří chůzi na velkou vzdálenost. Ale stálo mi to za to. Na lepší přiblížení už by se člověk musel zharabat do oranice a doufat, že hejno čejek s keptuškou, špačky, kulíky zlatými a jespáky bojovnými doletí na rozumnou vzdálenost.
Agamka
12.9.2016: Z fotky se na nás dívá agamka, pozdrav od bráchy z Uzbekistánu. Během práce se dívá, co tam kde žije a rozšiřuje mi obzory (a provokuje zajímavými pozorováními). Velikost agamky je přibližně 10 cm, takže prcek. A díky barvě pěkně zaniká v pouštním prostředí. Údajně se někdy nechá i podrbat pod bradou.
Racci na nocovišti
Vodouš tmavý
4.9.2016: Jsou různé způsoby, jak se o víkendu zabavit a jedním z nejbláznivějších, který jsem absolvoval, bylo hledání racka velkého v Polsku. Bláznivé to bylo proto, že hledat jehlu v kupce sena je podobně náročné a bezvýsledné. Byli jsme na to tři, ale racka jsme v té hromadě dalších podobných taky racků nenašli. Na fotce je jen část hejna pro představu, jak je to na hlavu, něco takového vůbec dělat. Hledaný racek může být klidně na fotce. Sice jsme používali stativový dalekohled, takže to bylo vidět podstatně líp, ale stejně. Oči vykoukané a racek velký nikde. Našli jsme "jen" racky černohlavé, středomořské, bělohlavé, stříbřité, žlutonohé a chechtavé. Místo bylo jinak super, desítky vodoušů tmavých, jespáci obecní a v menších počtech další bahňáci. Takové místo mít blíž domu, to by bylo. Vodouši tmaví často těsně nad hladinou vysokou rychlostí přeletovali sem a tam a provozovali u toho různé akrobatické kousky. Proč, to nevím, jediné, co mě napadlo, že občas zahlédli při letu nějaký hmyz a šli po něm. Ale je to jen teorie.
 
 
 
7.8.2016: Dovolená na Ukrajině. Jen o pouhé dva roky později sepsaná, než prožitá.
Malý kousek ostrova Samothraki
4.8.2016: Dovolená na Samothraki.
Večerní hygiena a pitný režim racků u bazénu
15.12.2015: Už ani nevím, kdy jsem byl naposledy v terénu, ale co naplat, jsou věci, které mají přednost. Aspoň přikládám fotku z dovolené ve Francii, na které semo tamo pracuju, aby z toho byl nějaký smysluplný zápisek. Každý večer jsem mohl pár metrů od místa ubytování sledovat přílet racků k bazénu, popíjení chlorované vody a pečlivé vykoupání se před odletem na nocoviště. Bazén zel tou dobou stejně prázdnotou, tak proč ne. Střídali se tam racci mořští, žlutonozí a stříbřití. Možná i jiní, ale kdo to má poznat v tom hemžení. Jen někdy se pěkně a způsobně seřadili jako kravičky u žlabu.
Netopýr pestrý (foto Jan Horák)
21.10.2015: Už jsem tak dlouho neviděl netopýra zblízka, že se nakonec jeden rozhodl mi udělat radost. Přijdu si do práce a slyším, že je tu netopýr. Byl zalezlý někde v okně a při otevření se dostal dovnitř, zalezl do škvíry a usnul. Rozhodl jsem se počkat na soumrak, že ho vykynožím, až bude doba odletu. Sotva se smrklo přiběhl jsem k oknu a vidím, netopýr se začíná budit. Ve své neznalosti jsem si to představoval tak, že zívne, rozhlédne se nastartuje a vyletí. Ale to tak leda ve snu. Několik minut se sotva hýbal, pak se vyhrnul na kraj okna a místo aby letěl, ztuhl. Čas se vlekl a pořád nic, až mi to začalo lézt na nervy a prstem jsem ho lehce pošťouchl, aby už konečně vyrazil. Chyba. Netopýrek roztáhl křídla, přichytil se k oknu a vydával pískavé a tikavé zvuky. Spráskl jsem ruce a šel pryč a až po nějakých dvaceti minutách jsem ho šel omrknout a byl pryč. No sláva.
Za pár dní byl v okně znovu. Co se mu tam líbilo ví jen on. Tentokrát se ale při otevření okna umístil tak šikovně, že nešlo zavřít, byla zima a nedalo se čekat do večera. Tak co s tim. Nějak jsem ho chytl, v obavách aby mě nehryzl a abych ho nepolámal, ale šlo to a šoupl jsem ho ven za okno a zavřel. Uf. To by bylo.
A nebo taky ne. Další den visel z venkovní strany okna na pantu a spal. To už fakt chtělo odborníka z muzea. Ten přišel, netopýrka zkušeně odchytl a díky tomu jsem zjistil, že nehryže, spíš jen ve strachu vyhrožuje. Taky že je to celkem dobře vykrmený samec netopýra pestrého, který se u nás v práci zastavil na nějakou dobu při cestě na zimoviště.
Fotka je z doby, kdy už jsem ho složil za okno a i když to vypadá, že vztekle hrozí kousnutím, opak je pravdou. Srdce mu bušilo a bál se prcek, že ho chceme sníst. Někdy prostě situace klame.
Rehci domácí
Lejsek malý
29.9.2015:Opět přišel čas sledování tahu ptáků nad zahradou. Měl jsem dilema, jestli zvolit už dvakrát prověřený termín kolem dvacátého října, nebo zkusit časnější variantu. Mohlo se ukázat, že tah probíhá jinudy, jinak a mohl jsem odejít s pláčem na krajíčku. Ale co, nakonec jsem zkusil konec září. První pozorovací ráno to vypadalo nadějně na tah nad hlavou. Ještě nebylo dost světla a už bylo slyšet hlasy protahujících čížků. Když slunce vylezlo a začalo být pořádně vidět, tah nad hlavou byl relativně slabý. Převážně čížci, pěnkavy a skupiny modřinek. Špačků jen asi dvě hejna, dvě malá hejnka dlasků, sem tam skřivan nebo linduška, ale bylo toho málo. Málo ve srovnání s předchozími sezonami samozřejmě, jinak to tak špatné nebylo. A hlavně, slabý tah nad hlavou kompenzoval tah skrytý, podél keřů a stromků v zahradě. Tam se neustále objevovali a mizeli budníčci, červenky a další druhy. Jeden den začala z keře nadávat pěnice černohlavá, další den se náhle vynořil rehek zahradní a poslední pozorovací den, kdy už jsem myšlenky směřoval k návratu do práce, se objevil nečekaný návštěvník - lejsek malý. Viděl jsem ho z okna přistát na lískovém keři a už jsem pádil s foťákem ven. Podle ocasu se mi zdálo, že je to bělořit, který byl na zahradě poprvé. Pár fotek jsem udělal, ale všiml si mě a odlétl na konec zahrady a ztratil se mi. Zdál se mi na bělořita malinko divný, ale nic jiného mě v tom okamžiku nenapadalo. Dojem, že nejde o bělořita tak zesílil až další den u počítače a s pomocí kolegů z Klubu 300 z toho nakonec vyšel lejsek malý. Což mě výrazně potěšilo.
Celkově mi zas pro zahradu přibyly čtyři nové druhy a mnu si ruce. A i kdyby nepřibyly, je to zábava. Buď člověk pozoruje ze zahrady, nebo si sedne v domě k jídlu a za oknem vidí jak se střídají rehci, sýkorky a budníčci na nedalekém bezu. Mimo to jsem byl po loňské zkušenosti se záměnou ořešníka a sojky v letu připraven a tak jsem opět viděl prolétat nad zahradou ořešníka tam a zpět, jednou naprázdno a podruhé se žaludem v zobáku. Zvláštní, že s tím žaludem letěl někam do vesnice. Jednu dobu létali ořešníci přímo na zahradu a cpali se lískáči, ale u toho jsem nebyl, bylo to o několik dní dřív.
Káně lesní
Vzhledem k slabšímu tahu nad hlavou byl čas i na průzkum okolní krajiny. Nevzešlo z toho nic nezvyklého ani zvláštního, ale zastavit u skupinky káňat se vyplatilo. Jedna přilétla a dosedla na pastvinu tak, že to vypadalo, jako by něco ulovila. To samé si myslela i nedaleko sedící kolegyně, která se pokusila zaútočit a kořist si uzmout. Je to fascinující, jak se dravec v obraně dokáže ve vzduchu přetočit na záda, napřáhnout pařáty a nežuchnout na záda do trávy. A nebo pokud žuchla, vyskočila tak rychle, že to nebylo vidět.
Orel volavý
Orel královský
13.9.2015:Vidět tři druhy orlů na jedné lokalitě, kdo by to byl čekal. Ale mohl jsem mít tušení, protože pokaždé, když je nějaká legrace se vstáváním na výlet, výlet pak stojí za to. Tentokrát se mi zdál v noci sen, že už je čas vstávat, probudil jsem se, zpitoměle jsem tomu uvěřil, vstal abych se nachystal na cestu a pak koukám, že jsou teprve dvě v noci. Chjo. No nic, druhé probuzení bylo OK, a netrvalo dlouho a už jsem s Michalem Šindelem valil na jih k Olomouci, kde je momentálně vysoká koncentrace dravců včetně orla volavého. Hlavní otazník nad hlavou visící obsahoval podstatné dilema: hledat, nebo čekat na jednom místě s dobrým rozhledem. Nejprve nastalo čekání, vytrvalé rozhlížení se po polích, sledování každého většího dravce a v mezičase i houfů poštolek rudonohých. Pozorovatelů bylo roztroušeno po krajině vícero, někteří se přidali k nám, ale nic, orel volavý se někde zašil a nehodlal se evidentně vyšít. Na chvilku nám zakroužil mladý orel královský a zas byl celkem klid. Relativní, protože káňat, pochopů a poštolek létalo požehnaně.
Takže jak vlastně toho orla najít. Stačí k tomu souhra různých okolností. Nejdřív jsme se vydali prozkoumat pole skrytá za stromy, kam zmizel orel královský. Cestou jsme viděli Dušana Boucného, který taky hledal a nezbylo, než mu dát echo, kde je aspoň ten královský. Hledání pokračovalo, ukázal se raroh, luňáci hnědí a dva orli křiklaví, volavý orel v nedohlednu. Už jsme to zabalili, že půjdeme k autu, když se vynořil Dušan a zároveň i královák. No co, ten byl taky dobrý, všichni tři jsme autem vyrazili směrem k němu, aby byl trochu blíž. V podstatě stačilo ho sledovat, poblíž jeho osy kroužení zastavit, nedívat se okolo, ale soustředit se jen na něj a vůbec si nevšimnout, že na poli sedí několik dravců včetně orla volavého. Všimli jsme si ho pořádně, až když letěl a pravděpodobně by zůstal sedět, nebýt skupinky vystupujících lidí, koukajících někam do nebe. Naštěstí jsme ho asi zaujali, protože kroužil nízko, prohlížel si nás a dával si na čas s odletem. Chvilku tak kroužil kolem i královák a pak oba vyrazili po své vlastní práci kamsi na další pole.
Vlaštovka
24.8.2015:V sobotu proběhlo slavnostní zahájení desáté sezóny (pokud si to dobře pamatuju) hledání kulíků hnědých. Shodou okolností jsem se potkal s rodiči, a tak jsme vyrazili společně do polí. Omrknout dravce, protahující pěvce a hledat kulíky a dytíka. Dravců zatím moc není, ale sezóna teprve začíná a i pěvců táhne celkem málo, sem tam rehek, bramborníček nebo bělořit. Po mnoha kilometrech v polích jsme zastavili v místě, kde jsem viděl letět hejnko sedmi kulíků hnědých v roce 2011 a které jsem díky silné únavě z předchozího hledání nedokázal nejen najít, ale ani moc dlouho hledat. Prozkoumali jsme širé polní okolí, nikde nic a rozhodli jsme se hledání ukončit a zajet se mrknout na lyskonohy k cukrovaru. Sotva jsem sedl do auta, slušnou rychlostí kolem prolétlo hejno bahňáků. Nízko nad zemí, takže jsem je i v sedě viděl z vrchní strany. A těsně kolem nás, vzdálenost jsem odhadl na jeden a půl metru. A co víc, ptáci se jevili jako kulící hnědí. Cvakl jsem je, když se vzdalovali a i na fotce to byli kulíci hnědí. Potíž byla v tom, kam letěli. Udělali oblouček a zmizli mi z očí u polské hranice. Projeli jsme všechna okolní pole, ale bez úspěchu. Ono někdy stačí, aby si kulíci sedli dál od cesty a prostě zmizí, i když člověk tuší, že tam někde jsou. Z takového pozorování ani nevím, jestli mám mít radost, nebo co vlastně. Chtěj jsem najít dospělé kulíky na zemi, tak snad příště.
Lyskonoh úzkozobý
Lyskonohové v cukrovaru, to bylo něco jiného. Na lidi se neohlíží, loví hmyz ze vzduchu a z hladiny a člověk si k nim může sednout a sledovat, jak se vykrmují na další cestu na jih. A když jsme si užili lyskonohy, omrkli jsme vlaštovky, jiřičky a břehule létající nad nádržemi a rákosníky proužkované schovávající se v porostu na březích. Jeden lovil hmyz kousek od nás a pak si začal dělat přestávky na zpěv a na čištění peří. Začátek zpěvu bylo slabé, jen takové krátké bezcílné vrzání, ale postupně se dostával do formy, zlepšovala se melodie a zvyšovala hlasitost. Nemám na to znalosti, ale předpokládám, že to byl letošní mladý, co se teprve začíná orientovat v notové osnově.
25.7.2015: Začal jsem připravovat zprávu z dovolené, když mi došlo, že jsem nedodělal Turecko. Takže po skoro dvou letech - dovolená v Turecku.
Sluka
13.7.2015: Po dovolené, na kterou jsem si já bloud zapomněl vzít dalekohled, jsem vyrazil navštívit rodiče. A to se ukázalo jako dobrá volba. Nejdřív jsem šel s tátou omrknout na Křivoklátsku, jestli v tom suchu rostou houby a on mě najednou volá, že něco našel. 4 vejce úhledně srovnaná v dolíčku v trávě. Sáhl jsem na ně a byla teplá, takže jsme odpelášili, aby se opeřenec mohl vrátit zahřívat. Hub jsme našli minimum, tak jsme si alespoň vyhledali v atlasu, komu patří nalezená vajíčka. Vyšla nám z toho sluka. Vidět sluku na hnízdě, to bych si ani nemyslel, že se někdy povede. Rozhodli jsme se opatrně vrátit a omrknout místo v trávě, jestli tam sluka sedí, nebo jestli se mi jen zdálo, že jsou vajíčka prohřátá. Jenže. Nějak jsem si špatně zapamatoval místo a zatímco jsem napínal zrak, abych našel sluku, ona na mě zírala z asi metru a půl a když už mě měla dost, vylétla se záměrem se schovat. Překvapilo mě, jak pomalu letěla, byl to spíš než únikový let takový ledabylý přesun nízko nad zemí do nedaleké hustší části lesa. Měl jsem čas i na pár fotek, než jsme se zdekovali z dosahu. Nebýt odletu, asi bych ji ani nenašel. Shodou okolností se kousek vedle prodíral jelen a ani ten sluku nevyplašil. Ona si prostě sedí a když se na ni nechystá něco šlápnout, asi se ani nehne a skoro není šance ji najít.
Paní bažantová s potomky
O několik dní později si sedím na zahradě, piju kafe a nedávám pozor, když mi pro změnu mámin hlas oznamuje, že něco letí. Jaké překvapení, kolem zahrady se šine vzduchem orel křiklavý. Skoro stejnou trasou jako minule orel mořský. Zahrada je vážně výhodně umístěná, pokud jde o lety ptáků, za poslední tři roky jsme společně objevili kolem 80 druhů a to se sledování věnujeme celkem málo. Letos přibyl hnízdící druh - koňadra a pravděpodobně i bažant. Samec se čas od času objevoval na různých místech zahrady a najednou se vyloupla samice s asi deseti mladými. Jestli seděla na hnízdě někde v husté trávě je nejisté, ale možné, místa na schovávanou má dost. Po několika dnech si mladé odvedla jinam, ale během posledního přesunu jsme sledovali, jak se mládežníci různě rozebíhají, vyskakují a kopou do sebe, jako by už trénovali na dobu dospělosti. Nejspíš to tak bude.
Vlaštovka
Aby nebylo pozorování ze zahrady málo, objevila se čveřice vlaštovek se značným zájem o dům. Oknem v patře začaly létat dovnitř, nocovaly na žárovce a okenicích a nepomohlo ani zavření oken, prostě využily ve vedrech otevřeného hlavního vchodu a už byly zase ve svém oblíbeném patře. Nebylo by to ještě tak hrozné, kdyby na trámech nezačaly stavět hnízdo. Bahno na trámech, bahno na stropě, bahno na zemi. Nepořádnice. Vyhnal jsem je ven a zabouchl okno na dobu neurčitou. Dveře se mi ve vedru zavírat nechtělo, čehož zase jedna využila a už byla nahoře. Tak vzniklo dobré dilema. Když otevřu okno, abych ji vyhnal, vhrne se dovnitř zbytek party nebo ne? Zkusil jsem to a dovnitř okamžitě vlétla další vlaštovka a co bylo horší, s bahnem v zobáčku a hned začala stavět. Nezmar. Nakonec jsem je opět vyhnal, spodem už se přestaly snažit a byl klid. Skoro. Na noc jsem si otevřel okno a první zvuk, který jsem ráno uslyšel, bylo štěbetání vlaštovek. Otevřel jsem oči a vidím, jak dvě vlétají dovnitř dělat zase nějakou neplechu. V rozespalosti jsem napřáhl ruku směrem k oknu a zavolal na ně: "Ven, Ven!". Vlaštovky kupodivu obě okamžitě poslechly a vylétly. Asi si zkusím nějakou ochočit, třeba mám vlohy.
Kromě ptáků se na zahradě potulují i zmije. První jsme dali jméno Alžběta, ale zmizela a další už jsou bezejmenné. Užovky se donedávna neobjevily, až před pár dny jednu našel pro změnu brácha. Ležela v trávě a snažila se polknou dost rozměrnou ropuchu. To jsem bohužel minul. Ale přeletující luňáky jsem nepřehlédl. A když už jsme si sedli v domě k večeři, našel jsem úplně nečekaného tvora, toho času bytem na ubrusu. Kde se tam vzal těžko říct, ale bylo to poprvé, co jsem viděl štírka domácícho. Malými klepítky něco vyndaval z ubrusu a baštil. Nebylo pořádně vidět co, ale tvářil se spokojeně.
Na zahradě i v domě se pořád něco děje. Ale nemůžu to vychrlit na jeden zátah. Zprávu zakončím strnadem obecným. Několik let hnízdí pár za plotem a občas zalétají i blíž k domu. Letos jsou už obzvlášť přivyklí lidem, protože samec si klidně sedl na střechu auta, prozpěvoval a to vše nedaleko lidí, vykuleně na něj hledících. Samička zatím rejdila v trávě a až po několika minutách náhle oba odlétli. Asi jim to došlo.
(Starší texty se průběžně umazávají...co bylo, to bylo...)
© Jakub Stančo 2016 | Stránky jsou tvořeny s pomocí programu PSPad