Skok na hlavní stranu
poslední změna: 25. května 2014
Hlavní strana (je zobrazena) - Galerie - Článečky - Ptactvo Opavy a okolí - Bahňáci - Odkazy

Hlavní strana

Stránky o přírodě (hlavně o ptactvu) Opavy a okolí (nejen). Kontakt: poutnik2 zavináč seznam.cz.

Fotky bez komentáře - stačí kliknout (můžou být od různých autorů, všechny fotky jsou zároveň v galerii)

25.5.14 - Linduška luční 16.5.14 - Žluna zelená 16.5.14 - Bramborníček hnědý 24.4.14 - Husice egyptská 3.2.14 - Kopřivka obecná 13.1.14 - Sovice krahujová 1.1.14 - Dřemlík tundrový

Pozorování
17.5.2014: Po mnoha letech a s pomocí vícero lidí dostává pomůcka k určování bahňáků reálnou podobu: Bahňáci.
Linduška luční
16.5.2014: Trošku jsem v poslední době změnil prostředí a strávil spoustu času sledováním ptactva v pastvinách (lindušky, skřivani, bělořiti, luňáci a bramborníčci) a na zahradě. Hlavně pobyt na zahradě ukázal, že je potřeba být neustále ve střehu. Třeba když se z ničeho nic vynořil orel mořský, který si to střihl nad rohem zahrady, nebo ještě o třídu nečekanější koliha malá, směřující kamsi na severozápad. Ale to hlavní bylo hnízdění konipasů bílých pod střechou. Tajuplně postavili hnízdo, vyseděli mladé a teprve neustálé krmení je přinutilo se ukazovat člověku hodně často. Během přibližně týdne se z opatrných rodičů, kteří utíkali od hnízda při spatření dvounožce stali zkušení a duševně odolní jedinci. Někdy se dalo projít kolem samce na vzdálenost pod jeden a půl metru, aniž by se hnul z místa.
Mladí v hnízdě byli potichu, dokud se neukázal rodič s krmením, to pak začali pískat jak zjančení. Zajímavé je, jak se jejich pískání postupně proměňovalo, až se z něho stal úplně normální hlas konipasa. Poslední dva dny před vylétnutím hnízda už jednak občas vykoukla hlava odvážnějšího mláděte a taky hlas se už ozýval bez ohledu na přítomnost krmení v zobáku dospělce. I u dospělých jsem se naučil nový hlas, který jsem neznal a kterým se dospělí ozývali u hnízda. Trochu mi to připomínalo tichého strakapouda velkého. Velká škoda, že nakonec mladí vylétli, když nebyl nikdo poblíž a brzy na to celá parta konipasů zmizela docela. Ale je teprve polovina května, kdo ví, třeba se zas vrátí vyvést ještě jednu generaci pískálků.
16.3.2014: V pátek jsem v Opavě slyšel prvního budníčka, takže uzavírám další neúspěšnou kapitolu hledání křivek velkých. Věnuju jim čas už kolik let a letošní rok byl první opravdu nadějný. V Německu a Polsku bylo křivek dost, jen je najít u nás. Dokonce jsem podezřelé i našel. Nejdřív na kraji Jizerek, kde mi nad hlavou prolétly dvě směrem k horám, s hlasem, který mě zarazil. Křivky obecné mi nad hlavou létají často, ani hlavu kolikrát nezvednu, ale tady jsem si málem krk vyvrátil. Následná výprava směrem jejich letu a prohledávání stromů, kde byly šišky, nebyla úspěšná. Křivky zmizly. Druhé, ještě mnohem nadějnější pozorování se odehrálo v Beskydech. Zase to byly dvě křivky, tentokrát se ochomýtaly kolem borovice a ozývaly se opět tím podezřele jiným hlasem. Náhoda tomu chtěla, že jsem u sebe neměl ani dalekohled, ani foťák a křivka velká není zrovna druh, který by se dal určit jen tak od pasu na vzdálenost nějakých deset metrů. Jako výsměch mi obě přelétly nad hlavou, obě se ozvaly a byly pryč. Šel jsem se podívat k borovici, jestli nepřiletí zpátky a trochu jsem to přehnal se vzdáleností, takže když se opravdu vracely, uviděly mě, minuly strom a zmizly mi v dálce. Sám jsem si to pokazil. O měsíc později jsem na stejném místě uviděl křivku, ozývala se jako obecná a já byl v klidu, ale najednou se o dva stromy dál ozval ten samý hlas jako onehdá. Křivka, možná velká, seděla poblíž zmiňované borovice. Tentokrát jsem měl foťák u sebe, pro jistotu. Křivka se zvedla a zase mi letěla nad hlavou, nízko a klidně. A pomohlo mi to? Ne. Zoufale jsem se snažil ostřit, málem jsem udělal most jako nějaký gymnasta, když mě míjela, ale fotka se nepodařila. No co se dá dělat. Snad zas jinou zimu, mezitím bych měl trénovat ostření pěvců v letu, abych zvýšil šanci na úspěch.
Bernešky
10.1.2014: Konečně jsem se dostal k berneškám bělolícím, které už nějakou dobu hospodaří na na polích okolo štěrkovny u Dolního Benešova. Bernešky jsou kupodivu dost klidné, chodí si po poli, uždibují si něco zeleného na zub a když už mají žaludek plný, stojí nebo sedí, čučí a nic se neděje. Sem tam se sice jedna rozběhne, štípne jinou, ale takové honičky jsou krátké, hlavně asi proto, že pobíhat po hlíně není žádná zábava ani pro husy. Prostě obvyklá nuda v divočině.
Začátkem minulého roku jsem si řekl, že si budu psát, kolik kilometrů urazím za rok na cestách za ptactvem. Ale už někdy v říjnu mě to přestalo bavit u čísla 4583, takže hrubým odhadem to bylo něco nad 5000 km, protože jsem ještě pár stovek kilometrů do konce roku urazil. Zajímavé je, že jsem pěšky napočítal jen 230 kilometrů. Slabota, ostuda a tak dále. Víc nachodím pěšky do práce.
Moták pilich (foto L. Stančo)
Zedníček
24.12.2013: Hodil jsem si mincí, jestli se o vánočních svátcích přejídat, nebo pozorovat. Mince padla na hranu, a tak se musím přejídat během pozorování, nedá se svítit. Protože jsem dočasně vysunutý z Opavy směrem na západ, jelo se na první rodinný výlet na zedníčka, který je jinak z Opavy malinko z ruky. Přijeli jsme k továrně, kde má zedníček hlášené přechodné bydliště a jali jsme se oblézat podél plotu a zkoumat stěny, střechy a komíny. Nikde nic. Po delší době jsem ptáka tvaru zedníčka zahlédl letět nad střechou továrny směrem k hlavní silnici, načež zmizel. Stáli jsme u plotu, rozhlíželi se, sledovali každý pohyb ve vzduchu, zedníček nikde. Pak mě zaujal pohyb na hlavním komínu, aby se ze šplhajícího ptáka stala jen žluna. No nic. Přijelo auto s dalšími pozorovateli a tak jsme byli kolem továrny rozestavění jako vojáci kolem muničního skladu. Čekalo se. Když se zedníček objevil na okně, nechápal jsem, odkud přiletěl a jak se tam tak najednou vzal. Klidně mohl létat uvnitř haly a vylétnout otvorem ve skle. Těžko říct. Dalších několik minut jsme se snažili sledovat jeho pohyb po zdech, římsách a střeše. Je to pěkný neposeda a člověk se ani nemůže otočit jinam, protože by ho pak zas hledal kdoví jak dlouho. Fascinuje mě, jak se kdekoliv na zdi zachytí, tělem se přitiskne k omítce a dlouhým zobákem zašátrá v nějaké štěrbině po hmyzu. Gymnasta první kategorie. Fajnové pozorování, dokud nezmizel v areálu továrny a nakonec i z dohledu. Jelo se na sever.
Severem se myslí okolí Jizerských hor, kde jsme po lukách a pastvinách pátrali po dravcích proletujících a zimujících. Vánoční štěstí přálo a doneslo nám nejdřív pilicha obědvajícího nedaleko silničky a potom se nad lesem vynořil dravec. V autě nastaly rozbroje a neshody, jestli je to orel, nebo ne. Mně se zdál malý na orla, ale když přiletěl blíž, ukázalo se, že se naštěstí pletu. Byl to mladý orel skalní. A toho je vždycky radost potkat, zvlášť u nás, protože tu jsem ho ještě nepotkal. Vál svižný vítr a bylo vidět, jak toho orel umí využít, protože když se pod delším průzkumu louky rozhodl přesunout jinam, prostě se trochu naklopil a za chvilku už z něho byla tečka v dálce u další vesnice. Chtělo by to asi vrtulník na tyhle rychlodravce.
Hoholka lední
30.11.2013: Hoholka se vytrvale pohybuje na asi kilometru řeky, sem a tam, a protože to mám blízko, několikrát jsem se na ni byl podívat. Vybere si nějaký kousek řeky, potápí se a je docela úspěšná v lovu, rybek vytáhla hodně. Občas sice uloví něco, co neumí ani spolknout a tak to nerada pustí, ale většinou sotva stíhám vidět, jak polyká. Když si na úseku úplně rozplaší ryby, rozletí se a posune se třeba o 100 nebo i víc metrů a tam jede další kolo lovu. A pokud je už opravdu najedená, tráví čas očistou. Ale ne jako kachny divoké okolo, které si vylezou na břeh a v klidu si čistí peří. Hoholka se snaží dělat všechno ve vodě. Takže když si čistí peří na hrudi, musí se z vody vysunout, kmitá nohama jako o závod, aby udržela hruď nad hladinou a čistí se. Dělá to třeba i metr od kachen na břehu, člověk by čekal, že se třeba něco přiučí, ale jí je to asi jedno.
26.11.2013: Každý den chodím do práce přes řeku a vždycky aspoň jedním okem mrknu, jetsli tam něco neplave. A občas, málokdy, opravdu plave. Nepočítám kachny divoké, ty tam jsou od podzimu do jara pořád. Dnes v hustém sněžení jsem uviděl malou siluetu, něco krajně nezvyklého a tak jsem to šel omrknout. Tím pádem se druhem číslo 201 za humny stává hoholka lední. Mnu si ruce.
Jinak jsem se v posledních dvou týdnech přesvědčil, jak se vyplatí znát hlasy, několik večerů jsem totiž slyšel ze tmy hlas protahujících cvrčal. Do letoška, než jsem se hlas naučil, jsem je bral za ne sice vzácné, ale dost řídké zjevy. Člověk se pořád učí. A hlasů k naučení mi zbývá ještě hodně.
Lyskonoh ploskozobý
2.11.2013: To se zase jednou schumelil zajímavý den. Nejdřív jsem s kolegou zamířil do Tovačova omrknout lyskonoha ploskozobého, pokud tam ještě bude a půjde najít. Ukázalo se, že se stačí podívat, kde stojí hlouček lidí, dojít tam a najít úplně krotkého lyskonoha. Lozil si vodou jak slípka na dvorku lidí nedbaje. A jak si ho tam fotím, upoutal mě periferní pohyb a ona bekasina. A pak další a další, vylezlo jich pět a ještě něco trochu menšího. Jakoby slučka nebo kerej čert, ale všechno se to zvedlo a přelétlo o pár metrů dál a ještě se tím poplašil lyskonoh. Zapomněl jsem na něj a v naději, že uvidím slučku, jsem se vydal podél rákosí. Vylétlo pár bekasin s křikem a jedna potichu a ta hned zas vlétla zpět na břeh k rákosí. Čučel jsem tam jako do lesa, ale prostě se po ní slehla zem, takže asi vážně slučka a zas mi utekla. Nad rybníkem se objevil jeřáb, zakroužil a zmizel do dáli a my se dohodli, že nebude špatný nápad mrknout se do dáli taky. Na vodouše žlutonohého v Polsku. A už se jelo.
Vodouš žlutonohý (vlevo) a šedý
Vodouš žlutonohý, toho času na výletě v Evropě daleko od domova, se družil s vodoušem šedým a nejevil se moc aktivně. Možná aktivně spal, to nevím, ale na pohled celkem klídeček. Ale když člověk nespěchá, nakonec se i vodouš probere (aspoň na chvilku) k životu. Těžko usuzovat z jednoho vodouše, ale chováním se lišil od jiných vodoušů. Jednak jsem ho sledoval, jak stojí po břicho ve vodě, vráží hlavu pod vodu a u toho se otáčí na místě. Takový ptačí kolotoč. Druhý nezvyklý jev bylo jeho náhlé popoběhnutí o jeden dva metry. Proč, kam, to nevím, ale sem tam to udělal z ničeho nic a pak zas stál, čechral si peří, protahoval nohy a na běh jako by zapomněl. Skoro jako klíště se držel vodouše šedého a když se vzdálil, za chvilku už zas běžel těsně k němu. Asi to není samotářský bahňák a je mu třeba k životu brodivý kolega. Podle střídání lidí s dalekohledy se tam na jeho pobyt zašlo podívat docela hodně lidí, asi ještě víc, než na Nové mlýny na potáplici žlutozobou. Je vidět, že je přeci jen v Polsku víc ptačích lidí než u nás.
Liška
21.10.2013: Úplně nečekaně jsem měl v ruce králíčka obecného, takového malého pišišvora. Jak se to stalo. Vracel jsem se z dovolené v Turecku a když už jsem byl v Praze, rozhodl jsem se pro několik návštěv po rodině, když už jsem tam byl. Hned z letiště jsem trochu neplánovaně mířil k Nechranicím, nafotil pár racků žlutonohých poddruhu intermedius, pak Kolínsko, Žehuň s jespákem písečným a nakonec jsem zaparkoval ve Frýdlantském výběžku. Všechno v rámci návštěv, nějaká chvilka k pozorování se najde dycky. Tak. Někdy ráno vlétl králíček oknem do pokoje, prolétl skrz a hodlal vyletět na druhé straně, jenže tam bylo okno zavřené a tak se chudák motal u skla, než jsem ho lapl a vynesl ven. S vyděšeným hvízdáním mi vylétl z dlaně jako raketa a za chvilku byl pryč. Docela jsem se divil, kde se tam vzal, kam letěl, proč tam letěl a tak vůbec. Odpověď jsem zjistil hned další ráno a bylo to úžasné. Nechápu jak je to možné, ale když jsem po ránu vylezl z domu na zahradu, zjistil jsem, že se právě nacházím v tažném koridoru ptactva. Jedno hejnko za druhým prolétalo stejným směrem, že jsem si hlavu mohl ukroutit. Špačky, hřivnáče nebo čížky jsem poznal lehce, různé zrnojedy taky, ale prolétalo hodně ptáků bez hlesu a ve víc než polovině případů jsem nestihl nic určit a hejnko bylo pryč. A přilétalo další. Slyšel jsem hlas jako by to byl dlask, ale nechtělo se mi věřit, že jich letí tolik. Odhadem 80 dlasků za hodinu a čtvrt pozorování. Samozřejmě bylo jasné, kde se minulý den vzal králíček. Nejvíc ptáků protahovalo kolem domu, včetně dalších pěti králíčků obecných a kdoví, pokud by bylo otevřené okno, jestli by zase nějaký nevlétl dovnitř.
Střízlík
Původně jsem chtěl jít ven na pár minut, nakonec jsem před domem i snídal, jen se mi špatně kousalo, protože jsem měl pusu údivem neustále dokořán. Třeba když letělo hejno koňader a modřinek, v počtu 30-40, nebo čečetky, podle hlasu snad i jedna linduška rudokrká. Nejsem si jistý, jak pořád něco létalo, nebyl čas se soustředit. Protože jsem první půl hodinu nesčítal, anžto mě to nenapadlo, snažil jsem se to dohnat potom a hrubý odhad byl 800 ptáků jako minimum, maximum tak 2000. Těžko říct. Mám špatný odhad a když vidím letět špačky a říkám si že jich je tak 30, napočítám jich na fotce 50. Vím, že pokaždé odhaduji nižší počet, ale nedaří se mi to vylepšit. Rozhodně je takové místo pro pozorovatele něco jako ráj, jen kdybych nemusel na vlak. Později, když už jsem směřoval na Opavu, prolétli i nějací bahňáci, sice neurčení, ale i tak si říkám, jestli to vážně není nějaká dlouhodobější trasa migrujícího ptactva. Už jen jak o tom píšu bych nejraději vyrazil zpátky.
Den před migrací byl taky zajímavý. Jednak jsem konečně vyfotil lišku, které sice potkávám, ale nestíhám zvěčnit. Tahle byla obzvlášť zamyšlená, takže došla docela blízko. A kromě lišky se rojili střízlíci. V suchých trsech trávy, zalézali, vylézali, nadávali, dělali dřepy a lovili něco k snědku. Takový malý střízlíkov. Jeden se nebál ani lišky a hartusil na ni z větvičky, až se mu hruď nadouvala.
19.9.2013: Minimálně dva lidi poznali, že na cestě sedí lelek. Samozřejmě předpokládám, že jich bylo víc, třeba tři, ale ať už to poznalo lidí kolik chce, můžou se teď mrknout na důkaz. Sepsal jsem pár řádek na téma Kouzelný víkend 2. Legrace je, že během dopisování posledních řádků se mi ozval Michal Šindel, jestli nezajedem do polí. Dravci se někam vypařili, ale zase se ukázala llinduška úhorní. V těch polích je to prostě pokaždé loterie, ale výhry nebývají špatné.
Noční silnička
16.9.2013: Během víkendu jsem si na seznam druhů v kategorii "Za humny" přidal tři nové opeřence. Celkově toho bylo tolik, že si to sepíšu jako samostatný článeček někdy během týdne. Jeden z velkých zážitků se odehrál na přiložené fotce, po desáté večer kus za Opavou. Kdo uhodne o co jde, bude mít dobrý pocit. Já osobně mám dobrý pocit jednak z pozorování a taky z toho, že jsem za humny potkal už 200 druhů ptáků. A to se vyplatí!
Poštolka rudonohá
5.9.2013: Tah kulíků pomalu ustává a pořád nic. Ani dytík v dohledu. Přitom jsem na to tak spoléhal. Dnes jsem se v polích po okouknutí poštolek rudonohých, kterých je tu poslední dobou čím dál víc, rozhlížel, jestli snad přeci jen nějaký kulík nebo tak něco... najednou mi nad hlavou prolétla skupinka čtyř ptáků, periferně jsem zahlédl něco bahňákovitého a už byli pryč. Mizeli v dálce a poslední aktuální vydání atlasu ptačích zadků jsem jako na potvoru nechal doma. Sled myšlenek byl následovný: coto...cože...kulíci?...ááááá. Sledoval jsem je jak mizí v dáli někde nad Polskem a i když jsem ujížděl jako o závod za nimi, nedohnal jsem je. Je ale potřeba říct, že se tu poslední dobou potlouká dost jespáků bojovných a v té rychlosti to mohli být klidně oni. A asi i byli, to už se nedozvíme. Aspoň jsem se pořádně projel na kole. A navíc, každý neurčený pták je tutově nějaký vzácný druh, to dá rozum. Odšoural jsem se zpátky k poštolkám, které jako už tradičně naháněly jiné poštolky a havrany. Definitivně jsem je zařadil po bok racků chechtavých a bouřních, protože jsou nejen stejně otravné a prohání kde co, ale jsou i podobně uječené, jak jde o jídlo.
 
 
Orel křiklavý
2.9.2013: V sobotu jsem se šel mrknout, jestli se třeba nevrátil lyskonoh nebo chřástal malý, ale nic. Zato se odnikud vynořilo hejno jespáků bojovných, o něco méně kolegů pozorovatelů, takže to začalo vypadat na zajímavý den. Jel jsem na kole na švestky a jedním okem koukal na cestu a druhým na pole. Ten tah v polích má velkou nevýhodu v tom, že člověk musí pořád zastavovat a koukat, co to zas letí. Jel jsem s bratrancem, který tvrdí, že jsme nejeli, ale postávali. Ale co mám dělat, co kdyby bylo někde něco zajímavého. Lepší je všechno omrknout, jak se ukázalo kousek od města. Viděl jsem na nebi řadu poštolek, asi sedm jich bylo. A byly opravdu v řadě za sebou. Ječely a nadávaly a i když první se jevila jako obecná, ty další byly podezřelé. Bodejť by ne, když se ukázalo, že jsou to minimálně 4 rudonohé. Ještě na dálku bych nepoznal, jestli vidím ostříže nebo poštolku, ale přeci jen to byly rudonohé pronásledovatelky jiných poštolek. Nechaly se totiž naštěstí okukovat na drátech jako vlaštovky. Pokud zrovna neletěl kolem havran, na kterého se hned taky vrhly. Zatím všechny rudonožky co jsem viděl, vedly z hlediska ostatních ptáků dost otravný život. Asi něco jako chaluhy.
Kus dál v polích jsem zahlédl dravce, který se mi jevil orlovitě, ale hned zmizel a tak jsem to pustil z hlavy. Až do dnešního rána, kdy jsem projel pole cestou do práce a našel daleko podivnou siluetu. Skoro bych řekl orlí. Jenže byl jen tak tak vidět i v dalekohledu a dostat se blíž se nedalo. Maximálně pěšky po poli, čímž bych ho stejně vyhnal a nic bych tak jako tak neviděl. Rozhodl jsem se proto čekat na místě a doufat. Orel se po několika minutách zvedl a kupodivu letěl přímo na mě. Čili jako obvykle, když se člověk obrní trpělivostí, nakonec se dočká. Druhem číslo 197 "Za humny" se stal orel křiklavý. Konečně. Přece jenom jsem už pár orlů v polích viděl, ale nikdy žádný neletěl mým směrem, abych poznal druh. Když nepočítám orly mořské samozřejmě.
Lyskonoh úzkozobý
29.8.2013: Druhem číslo 196 "Za humny" se vážně stal chřástal malý. Mrknul jsem do atlasu a zjistil, že se nepletu. Príma. Od té doby jsem byl na místě ještě 2x, ale už ani ťuk. Jen lyskonoh stále plave sem a tam, tak jsem aspoň vyměnil fotku za lepší.
Co se týká kulíků hnědých, tak letos nevím nevím. Pracovně jsem jel do Přerova, prohlédl cestou asi milion hektarů strnišť a nikde nic. Minule se ale první ukázal až třetího září, tak je možná ještě čas.
26.8.2013: Ještě že existuje výzvědná zpravodajská ptačí informační síť. Jinak bych seděl v práci a netušil, že se u Opavy objevil lyskonoh. Hned jsem měl důvod utéct a sprintovat na kole se na něj podívat. Na místě samém jsem ho hledal a hledal, ale pořád nic. Stoupl jsem si na vyvýšené místo, jestli ho nezahlédnu, ale všude klid a prázdno. Pak můj zrak zabloudil směrem dolů a on ten rošťák pochodoval kousek ode mě. Asi tak 1.5 až dva metry daleko. Pohodička na pozorování. Samozřejmě jsem udělal chybu, protože foťák na stativu jsem nechal na cestě, než jsem povylezl na rozhled, abych se s ním nevláčel. Mohlo být pěkné foto. A ještě mnohem lepší foto o chviličku později, když se vedle lyskonoha zastavil pták, který vypadal jako mladý chřástal malý. Marně jsem se zoufale otáčel, jak to mám daleko k foťáku. Co se dalo dělat, alespoň jsem si oba pěkně prohlédl, chřástal brzy zmizel, ale lyskonoh mi dělal společnost dost dlouho. Když se vzdálil, udělal jsem foto a šel rychle do práce dodělat, co jsem nestihl. Tím pádem u sebe nemám atlas a nemůžu si ověřit znaky chřástala, tak jsem zvědavý, jestli si to pamatuju dobře nebo ne.
Potápka rudokrká
Druhá zprávička je od táty z Nechranic. Mladá potápka rudokrká si v poklidu lovila, ale možná bylo v místě málo ryb nebo co, ale poblíž lovící mladá potápka roháč usoudila, že rudokrčku vyžene. Na snímku se zákeřně blíží pod vodou, to je ta vlna na hladině, aby se nečekaně vynořila, štípla rudokrkčku a měla celé rybí pokolení jen pro sebe. Taková mladá a tak nerudná.
 
Na Kotvici
Břehouš černoocasý
18.8.2013: Na Kotvici je to momentálně prima. Spousta čírek, potápek a bahňáků a vůbec. Už jak jsem přicházel se z dálky ozýval hlas kolihy a za chvilku ještě jedné, tak jsem zaparkoval po stromem a špehýrkou mezi listy jsem sledoval bahňáčí hemžení. Kolihy si neustále povídaly, když byly daleko od sebe a taky když byly u sebe. Prohlédl jsem si každé pírko a hodlal se nenápadně odsunout dál, abych ptáky nepoplašil. Jenže. Přilétlo hejnko břehoušů a několik vodoušů tmavých a šli zároveň se mnou. Ploužil jsem se opatrně šnečí rychlostí, protože byli dost blízko, ale oni mě úplně ignorovali a mysleli jen na to svoje. Na bahno. Asi dvacet minut jsem se střídavě posouval a fotil, než jsem se dostal za rákosí. Byl bych spokojený, protože jsem vyplašil jen dva vodouše bahenní, ale za mnou přišli dva výletníci normální rychlostí a všichni bahňáci byli v trapu. No co naplat, život ptáků je neustálý rozruch. Mnohem víc toho vyplašil prolétající orel, i když třeba bekasiny hodně dlouho otálely s odletem a většina si nakonec jen kecla do louže a jako by tam ani nebyly. Orlovi to bylo samozřejmě jedno. Vůbec jsem díky neustálému pozorování a zábavě nevnímal čas, ale náhodně jsem se mrknul kolik je a ono mi to pomalé přesunování zabralo víc než dvě hodiny. Byl čas pádit na vlak.
A mimochodem, je půlka srpna a kousek, což znamená, že se blíží hledání kulíků hnědých. Pořád doufám v pěkně barevného dospělého. Už je jedno hlášení z Německa a jeden podezřele kulíkovitě vyhlížející pták od Chomutova, který bohužel zmizel dřív, než došlo k jasnému určení. Letos jsem se definitivně rozhodl přidat na seznam hledaných druhů i dytíka. Tak uvidíme, kolik let, měsíců nebo třeba dní mi zabere, než nějakého najdu. Vždy ve střehu!
Setkání bahňáků
12.8.2013: Setkání pisíka a jespáka obecného jsem sledoval jen jedním okem, protože do druhého mi kapal z čela pot. Ale pisík se mi nejevil nějak nebezpečně, takže netuším, proč si bral jespák ochranku. No kdoví, jaké má zkušenosti. Pisík došel až k nim, postáli a pak se zase rozešli. Možná používají nějakou skrytou komunikaci, protože jsem si svým jedním okem ničeho nevšiml. A pokud někoho zajímá, proč zas píšu takové nesmysly, tak je to z radosti, že jsem se dostal po delší době jinam, než do práce. I zpívající zvonohlík mě donutil zastavit a omrknout, jak mu to jde. On ten absťák má něco do sebe. Svoje o tom ví jedna družná potápka, toužící po družbě s jinými opeřenci. V sobotu jsem ji sledoval spolu s mladou lyskou, nehnuly se od sebe na krok, hlavně teda proto, že veslovaly, ale už poprvé mě to pobavilo. V neděli jsem potápku našel ve společnosti kachen. Vypadá to, že nemá ráda samotu. Jestli se tam ještě stihnu dostat se na ni podívat, tak jsem zvědavý, v čí společnosti ji najdu. Zatím to tipuju na poláka, ale uvidíme.
Koliha malá a velká
7.7.2013: Na návštěvu dorazili rodiče, což znamenalo jediné, bude se výletovat. Cíl jako obvykle nebyl zrovna malý - budníček zelený, sup hnědý a ořešník. Sice to zní jako pitomina, ale nebudu si za cíl dávat modřinku, to bych ani nemusel vylézat z bytu a jen vyčuhovat z okna. Jelo se do kopců. Sice to nebyl špatný výlet, ale ani jeden ze tří ptáků se neukázal/neozval a tak jsme se rozjeli zpátky k Opavě, že si nakoupíme a mrkneme k Pustým Jakarticím. A jak si tak jedeme, dostihla nás informace, že je u Jakartic koliha malá. Přeskočili jsme nakupování a za chvilku už jsme brzdili na oblíbeném pozorovacím místě, kde už jsme pozorovali ledacos. Koliha malá ve společnosti velké právě přelétala a obě se usadily nedaleko silničky. Jenže. Jak už to tak někdy chodí, vynořila se rodinka na kolech a bylo po kolihách. Nedalo se nic dělat, ráno se jelo zase. Naštěstí byly kolihy na místě a nikde v dohledu žádný cyklista. Perfektní. Nebýt všímavého motáka pochopa, který usoudil, že to máme moc snadné. Nalétl na kolihy, kolihy se zvedly a když si sedly, byly poněkud daleko. Nic jsem pochopovi nevyčítal, hlavně proto, že při počtu dravců v okolí jsem za chvilku nepoznal, který to byl. Ale příště od něj očekávám větší pochopení pro pozorovatele, přeci jen je to pochop, tak by se měl držet svého jména.
Mimochodem, koliha malá se stala druhem "za humny" číslo 195.
(Starší texty se průběžně umazávají...co bylo, to bylo...)
© Jakub Stančo 2014 | Stránky jsou tvořeny s pomocí programu PSPad