Stránky o přírodě (hlavně o ptactvu) Opavy a okolí (nejen). Kontakt: poutnik2 zavináč seznam.cz nebo Návštěvní kniha. Spolupracující stránky: Naši ptáci. Doporučené stránky: Ekozahrady.

Aktuální fotky bez komentáře - stačí kliknout (můžou být od různých autorů, všechny fotky jsou zárověň v galerii)

Pozorování

12.11.2011: Skoro by se mohlo zdát, že už mě nezajímají běžní ptáci, ale tak to vůbec není, čestně. Třeba před pár dny jsem si zajel za město, mrknout se, jak probíhá tah. Už cestou jsem zaslechl z roští střízlíka a o chvilku později už to začalo vypadat jako ve Střízlíkově. Sedl jsem si a pokoušel se odhadnout, jestli vidím jednoho, který se rychle přemisťuje, nebo jich je víc. V prostoru kolem jsem to odhadl na 6 střízlíků, kolik jich bylo v širším okolí těžko říct, ale evidentně se rozhodli dát si během tahu sraz a domluvit společný postup. Tím, že jsem seděl, jsem je neplašil a občas se nějaký přilétl na nedalekou větev podívat, co to tam sedí za podivně nečinného tvora. Nemuset do práce, asi bych se tím bavil docela dlouho. Zvlášť, když se přilétly podívat i dvě červenky. Ozářené sluncem na mě shlížely z keře, dokud jsem se nepohnul.

1.11.2011: Dnes se u sněhulí vystřídalo vícero lidí, i když tu druhou mám dojem nikdo neviděl, a je možné, že došlo na zmíněné krahujce. Nebo vzala roha, kdo ví. Rozhodně se pozorovalo mnohem lépe, protože bylo jasno a sněhule byla sama od sebe ochotna přijít ještě o něco blíž, než minule. Takhle by to řídce zaletující ptáci měli dělat vždycky, aby si jich člověk stihl užít, než zas odfrčí někam do tramtárie.

31.10.2011: Za poslední měsíc jsem se do přírody nedostal a chuť vyrazit značně zesílila. Takže mě potěšilo, když mi Martin Miškovský dodal zprávu o sněhulích, za kterými jsem okamžitě vyrazil. Hledat sněhule potulující se na hromadě hlíny, kamenů a jakéhosi stavebního odpadu je docela pekelná práce. Už bych to skoro vzdal, ale nakonec to vyšlo. Fintu jsem pochopil o chvilku později. Sněhule přeletěly a i když jsem viděl kam, okamžitě mi zmizely. Depresivně jsem si dřepl a čučel mezi kamení, až jsem konečně zaregistroval pohyb. Sněhule jednak perfektně zanikaly v okolním minerálním světě a druhak používaly stejný způsob pohybu, jako Old Shatterhand. Plížily se hodně pomalým pohybem a sem tam něco sezobly. Zvedat se nad úroveň oblázků je vůbec nenapadlo. Ne že bych jim to vyčítal, místní krahujci jsou dobrá motivace k plížení. A protože se chovaly jak se chovaly, nečekal jsem, že se vydají směrem ke mně, užasle stále dřepícímu na stejném místě. Že si uvědomují mojí přítomnost jsem pochopil z kruhu, který jedna z nich opsala kolem, ve vzdálenosti 3 - 4 metry. Takže v postupujícím šeru jsem přeci jen viděl víc, než jen pohyblivé skvrny v kamení.

19.9.2011: Už jsem nebyl u vody ani nepamatuju a kdo ví, kdy zase budu, protože jsem se prakticky prodíral mezi rybáři a ptactvo veškeré žádné. Původně jsem si chtěl sednout na břehu hlučínské štěrkovny a vyfotit si orlovce, jak loví ryby. Ale všechna místa k sezení byla obsazena a tak jsem pokračoval pěškobusem směrem na Dolní Benešov. Neušel jsem moc, asi 200 metrů, když z protisměru vylétl orlovec, přelétl mě a zamířil právě k místům, kde jsem chtěl sedět a čekat na něj. To mě trochu dožralo, ale pokračoval jsem, vrátit bych se nestihl. Jen jsem se co chvilku otáčel, jestli se orlovec nebude vracet. A ono jo, netrvalo to moc dlouho, možná minutu. Tentokrát mi letěl přesně nad hlavou, aby se pochlubil úlovkem a zmizel v dáli. Neviděl jsem ho přistávat ani klesat, takže mě napadá, že si vzal rybu jako svačinu na výlet. Místo tatranky kapřík - energie sbalená na cesty.

4.9.2011: Ještě jsem se rozhodl mrknout se ráno na pole. Kulíka jsem ale nenašel, kolihy taky ne, čejek ubylo a opět jsem tak šlapal do pedálů nadarmo. Když jsem začal být unavený, vběhl na cestu běžec a vydal se stejným směrem, jako já. Únava mi nedovolila ho předjet a to se ukázalo jako klíčové. Zrovna jsem se díval, jestli už mám jazyk na vestě nebo ne, uslyšel jsem hlasy a ty hlasy zněly jako kulíci hnědí. Zvedl jsem hlavu tak rychle, že mi ruplo asi 6 obratlů a rozhlížel se, jestli je neuvidím. Najednou se nad vrcholkem kopec vynořilo rychle letící hejnko a mně došlo, že jsem sice našel další kulíky, ale že je běžec vyplašil a to značně. Doštrachal jsem se na kopec a kulíci nikde. Sedl jsem si a doufal, že se vrátí, při pomyšlení na další jízdu mezi poli se mi dělaly mžitky a tak jsem hledání nerad vzdal. Ale opravdu to chce být ve střehu, kdo ví kde ti kluci kulíkovští všude budou, než se odporoučí dál na jih.

Lehký video pohled z minulého dne ukazuje, co kulík vlastně dělal celý den - pobíhal, občas natřásl peří a když seděl, to byla taková nuda, že jsem ho ani netočil.

3.9.2011: Hlavní je se nevzdat, tak jsem skončil minule s popisem hledání kulíků hnědých. A nevzdal jsem se. Každý den se jelo na pole. A i když jsem třebas kulíka nenašel, vždycky bylo na co koukat a nebyl to promarněný čas. Dnes ovšem došlo ke změně.Vyrazil jsem na obvyklou trasu a čučel do oranice. Cestou jsem potkal 400 čejek, 4 kolihy, velké racky a tak to utíkalo pěkně. Jen kulík nikde, i když jsem poctivě prohlížel pole blízká i vzdálená. Až když jsem se blížil k Opavě, asi 2 kilometry od domu, jsem zahlédl na poli siluetu a samozřejmě mě hned napadlo, že to bude on. Ale to je taková ta první naivní myšlenka. Obvykle. Zvedl jsem k očím dalekohled a málem jsem se rozpustil. Je to už šestý rok, co se nevzdávám a v době tahu hledám a najednou na něj koukám. A v podstatě za humny. Je jasné, co nastalo: svalil jsem se s kolem do trávy, parakotoulem jsem překonal příkop a už jsem si kulíka prohlížel pěkně od země. Kulík si sedl a zmizel. I když jsem věděl, kde sedí, prostě zmizel. Z toho plyne, že jsem měl opravdu štěstí, že stál v době mého příjezdu, jinak bych ho minul. Posunul jsem se do lepšího úhlu vzhledem ke slunci a zjistil, že je vidět ještě hůř, než v protisvětle. Úplně do pole zarostl. No tak jsem si sedl a čekal, co bude.

V přibližně dvou hodinách co následovaly jsem si dosyta užil vzácné pozorování. Kulík totiž ožil, zvedl se a začal lovit hmyz. A protože jsem se tvářil neškodně, občas běžel za hmyzem i ke mně. Na cyklisty, člověka na koni a rodinku na výletě, kteří ho míjeli po blízké cestě, vůbec nereagoval a nebo jen popoběhl dál do pole, když už toho i na něj bylo moc. Za pár minut byl ale zpět a klidně si vykračoval po asfaltu, jako by to bylo jeho oblíbené hřiště. Dlouho jsem nemohl odejít, protože kdo ví, kdy ho zase potkám. Nakonec, jak je vidět z vedlejší fotky, jsem nebyl jediný, kdo se chtěl na kulíka mrknout, i okolní bělořiti se slétali a sledovali, co ten cizokrajný kolega provozuje.

31.8.2011: Když jsem minule psal o dvojici pesimista-optimista, nečekal jsem, že se brzy dočkám situace, kdy budou mít pravdu oba. Anžto začal tah kulíků hnědých, chtělo to zajet do polí a mrknout, jestli se náhodou nějaký někde neukáže. Kolem Opavy nic a tak se jelo do Polska. Jenže taky nikde nic, krom malé zastávky cestou u potápek rudokrkých a černokrkých. K večeru zbývala poslední možnost, místo, kde se kulíci hnědí oficiálně zdržují (v tuhle chvíli asi už jen "zdržovali"). A kdo by to byl řekl, nikde nic. Únava a zklamání zapříčinili, že poslední ospalé kolečko kolem jednoho pole už byla pozornost ta tam a pětice kulíků hnědých jsme si všimli, až když vylétali kousek od auta a prudkým letem mizeli v dáli. Co je to vůbec napadlo být takhle u cesty? Jeden se vrátil, takže se dal ověřit druh, ale jen proletěl kolem a zmizel. Pesimista si mnul ruce a optimista taky, i když o poznání ledabyleji, přece jen to bylo pozorování z kategorie "na pendrek". Ale hlavní je se nevzdat.

A jen tak bokem, chtěl jsem se trochu unavit určováním racků na Vrbici, a dost mě zaskočilo, když se ukázali jen 4 racci v širém okolí a po ostatních se slehla zem. Nebo je někdo odcizil, je to záhada.

26.8.2011: V Polsku se na jezeře u města Nysa objevilo několik jespáčků ploskozobých. A nebylo to tak daleko, aby se neoplatilo se tam mrknout a zkusit štěstí. Vyrazili jsme brzy ráno, i když pesimista ve mně tvrdil, že nemá cenu vstávat, beztak uvidíme jen jakousi tečku na dálku, pokud tam vůbec ještě nějaký jespáček bude. Optimista se oproti tomu rozhlížel už od vchodu, člověk nikdy neví, kdy potká jespáčka na chodníku v Opavě. Součet pocitů by se dal nazvat "opatrné těšení". A netrvalo dlouho a optimista slavil vítězství. Krátce po tom, co jsme dorazili k jezeru, jsme svou přítomností vyplašili pár vodoušů a jespáků, a tak jsme seděli a přemýšleli, co budeme dělat a kde budeme jespáčka hledat. A když náš zrak nahodile padl na nejbližšího, stále se přibližujícího se bahňáka, ukázalo se, že si nás našel sám. Pesimista sice hudral, že pod tmavou zataženou oblohou není pořádně vidět, ale zkusil jsem si ho cvaknout a udělat i krátký záběr na video. Jak je vidět, proužky na hlavě jsou zřetelné a není těžké ho najít i ve skupině jiných jespáků.

Jespáček nás na nějakou dobu zaměstnal, ale to neznamenalo, že si nevšímáme okolního dění. Na první pohled po příjezdu to nevypadalo na velké počty ptactva, ale názor jsem musel radikálně změnit. Jen bahňáků bylo 19 druhů, neustále přeletovali, pobíhali a vzhledem k našemu klidnému chování často přistávali dost blízko na pěkné pozorování. Jen dvě bekasiny to trochu přehnaly a když se pokusily přistát asi 3 metry od nás, samotným jim došlo, že tak odvážné zase nejsou a vzali okamžitě do zaječích.

My jsme paniku mezi ptactvem nezpůsobovali, ale to neznamená, že občas nenastala. Třeba krahujec. Těsně nad zemí prolétl kolem nás a usedl opodál. Nabral dech, rozhlédl se, přelétl jakousi štěrkovou hráz a vynořil se tak nečekaně nad bahňáky. Prvního minul, ale druhý doplatil na své rozhodnutí neodletět s ostatními a přikrčit se (taky je možné, že si krahujce vůbec nevšiml) a za chvilku už posloužil jako oběd. Zatímco krahujec obědval na štěrku nedaleko místa lovu, bahňáci se pomalu začali vracet na původní místo a za nedlouho, jako by úplně zapomněli, že se jejich kolega odporoučel do věčných lovišť.

15.8.2011: Nějakou dobu jsem kašlal na racky, ale už se jim vyhnout nedá. Nejdřív táhla nedělním ránem nad Opavou početná hejna velkých racků (nepočítal jsem je, jen tak od oka jich bylo pár stovek v klínových formacích) a pak byl před polednem pro změnu čas se podívat u Ostravy na Vrbici a omrknout letošní mladé racky středomořské. Ale protože drtivá většina racků létala nad skládkou, nezbylo, než se vrátit k Opavě. Průzkum ke konci dopadl dobře, protože na poli kousek od města se poflakovalo množství racků chechtavých a středomořských. V dalekohledu jsem na dálku nejdřív myslel, že jsou tam bělohlaví, ale bližší průzkum ukázal, že nevidím ani jednoho. Srpen je totiž pelichající měsíc, racci působí jak otrhanci a je potřeba se dívat hodně podrobně na peří, aby si byl člověk jistý, na jaký druh se to kouká. Kdyby mě to nebavilo, tak se na to snad vykašlu.

7.8.2011: Navzdory předpovědím počasí jsem si pod dohledem sluníčka vyšlápl na chvilku za město. Omrknout, jak se daří mladým potápkám malým. Uvelebil jsem se v trávě a sledoval úsilí rodičů ty prcky malé nakrmit. Mladí trávili většinu času v porostu, nebo na jeho okraji, aby nebyli vidět a na volnou hladinu vyplouvali, jen když jim jeden z rodičů nesl něco k jídlu. A že ti dospělí mají nervy ze železa, je asi jasné, protože prťata dostanou něco do zobáku a vzápětí to upustí do vody. Dobře dobře, rodič to sebere a podá znovu. Jenže mládě nemá ještě dokončený výcvik a tak to opět padá na hladinu. Bratři a sestry se mezitím hemží okolo a pokukují, kdy na ně dojde řada. Z pohledu pozorovatele je s nimi prostě legrace. Mimo to jsem v přestávce, kdy dospělí zmizli pod vodou a mladí v "houští" omrknul i dorůstající chocholačky, které když pluly náhodou kolem mladých potápek, vypadaly proti nim jako tank proti krabičce od sirek. A to už přitom potápky dost povyrostly, od vylíhnutí. A abych nezapomněl: kdo se podívá na fotku s mladou potápkou pozorně, uvidí, že vedle je ještě jedna, pokud to uniklo pozornosti. Většinu času byly totiž “vidět” právě takhle.

Cestou domů jsem v sadech potkal žlunu zelenou. Přistála na kmeni stromu a začala se rozhlížet, zatímco jsem napjatě čekal, co se bude dít. Žluna najednou hopsla a posunula se kousek níž po kmeni. Evidentně ještě od místních brhlíků neokoukala, jak se leze hlavou dolů. Jakmile doskočila, opět se rozhlédla. Pak, světe div se, zase poskočila dolů a tuhle hru provozovala až k patě stromu, odkud skočila do trávy a hledala cosi na zub. Pokud ji něco vyplašilo, vylétla opět na kmen stromu a po ujištění se, že je vzduch čistý, opakovala naučený sestup, jen s tím rozdílem, že lezla bokem dolů. Sám se divím, že ji to bavilo.

31.7.2011: Dovolená v Jizerkách měla být ve znamení náhodného setkání s tetřívkem. Opět. A opět k žádnému nedošlo. Ale nevadí, tady nějaký ten rok nehraje roli. Aspoň jsem si prohlédl ořešníka, okupujícího zahrádkářskou kolonii pod horou/kopcem Smrk. A protože jsem byl po návratu plný chuti, zkusil jsem oprášit kryt, že snad něco projde kolem a bude se fotit. Jó kdyby. Poprchávalo, stejně jako v Jizerkách, tma dělala z ptactva tmavé siluety a tak jsem se bavil hlavně tím, že jsem vyhazoval z krytu neúnavné slimáky. Když jsem toho měl dost, vyrazil jsem domů a cestou jsem potkal kočku. Držela v tlamě něco velkého, kořist jakousi a zrovna vybíhala z rákosí, když jsem ji uviděl. Mrkla na mě, lekla se, upustila co chytila a pádila se silným pocitem viny z dohledu. Kořist se nečekaně zvedla a upalovala na opačnou stranu. Ukázalo se, že je to mladá slípka zelenonohá, ty kočky už roupama neví co by.

3.7.2011: Na sobotu už jsem měl delší dobu naplánován výlet na jižní Moravu s Michalem Šindelem. Chtěli jsme být na jihu brzy a tak jsem vstal už ve 3:30 a cítil se jako frajer, že jsem to dokázal. To trvalo jen do chvíle, kdy jsem si uvědomil zpěv snad všech opavských kosů, doléhající z poza okna do mých rozespalých uší. K tomu zněl sem tam rehek a dokonce i jeden lejsek šedý se mi cestou mezi paneláky snažil dokázat, že se dá vstávat mnohem dřív. Nevšímal jsem si jich, dorazil na místo srazu a už jsme pádili z kopce (na jih).

Brzy ráno jsme byli na prvním plánovaném místě, kde skoro nic nebylo. Cvičně jsme ale ještě před odjezdem udělali pár kroků navíc, kdyby byl náhodou někde lepší výhled na poschovávané ptactvo. Tak jsme zahlédli něco, z čeho mám zážitek dne a zároveň to vůbec nechápu. Za trochou zeleně byla skrytá vodní hladina, kde trčela jedna hlava vedle druhé. Málem jsme si museli promnout oči. Ti ptáci byli narvaní na malém místě, těsně jeden vedle druhého a stáli a koukali. Šlo o volavky popelavé, černé a bílé čápy a k tomu o něco nižší kvakoše, volavky stříbřité, kachny a racky. Strašně mě mrzí, že nemám žádný záběr, protože jsem přehlédl malou mezeru v rákosí a při malém úkroku stranou jsem se najednou zjevil několika volavkám a samozřejmě, ty když se vyplašily, vzaly s sebou i ostatní ptáky. Samotný vzlet byl ale taky úchvatný, ani ne tak počtem, jako spíš tou prostorovou koncentrací. Napadá mě jediné vysvětlení, že šlo o nocoviště a my se dostali na místo dřív, než se všichni rozlétli po okolí. Ale sám tomu moc nevěřím. Asi to zůstane zahaleno tajemstvím.

Tohle pozorování odstartovalo den, jakých během roku zas tolik není. Zjistili jsme například, že orel mořský a královský se snesou a umí kroužit spolu. Luňáci červení orly zahání jak jen můžou, zatímco kolem se ochomýtající luňák hnědý nevyvolával z jejich strany žádnou reakci. Nečekal jsem, že na jihu potkáme čečetku tmavou a nakonec jsme ji potkali. Vlhy jsem čekal a potkali jsme je taky. Výlet jako víno. Na zpáteční cestě jsme opět na chvilku mrkli na vodní hladinu skrytou v porostu, kde tentokrát téměř nic nebylo, až na dvě volavky stříbřité, které se dokázaly někdy až lakotně rozeběhnout za potravou a nebýt toho, že je cosi vyplašilo, dokázal bych tam ležet/sedět a koukat na ně docela dlouho.

27.6.2011: Těžko spočítat, kolikrát nějaký opeřenec uletí, sotva si ho chce člověk vyfotit. A když jsem na to konečně připravený a dokonce si to žádám, abych měl fotku v letu, tak se pták ani nehne. Oko jsem si mohl vykoukat a moták si sedí a hledí. Jsem rád, že se alespoň ovládl a nezačal rovnou dřímat. Shodou okolností o kousek dál nastal stejný problém s ťuhýkem. Byl jsem si jistý, že určitě odletí z keře a čekal jsem, kdy ta chvíle nastane. Nastala, nakonec, ale to už jsem měl dávno ruce unavené z míření foťákem, zatímco ťuhýk se žertovně pohupoval a občas se díval i na opačnou stranu, než se měl podle scénáře koukat. Nějak se ti ptáci chovají inverzně, ale vsadím se, že když toho budu chtít využít, zase mě nějak doběhnou.

(Starší texty se průběžně umazávají...co bylo, to bylo...)

© Jakub Stančo 2011 | Stránky jsou tvořeny s pomocí programu PSPad