Stránky o přírodě (hlavně o ptactvu) Opavy a okolí (nejen). Kontakt: poutnik2 zavináč seznam.cz.

Fotky bez komentáře - stačí kliknout (můžou být od různých autorů, všechny fotky jsou zároveň v galerii)

Pozorování

15.5.2013: Zas mě jednou nachytal slavík. Obvykle když jdu a slyším slavíka, je zalezlý někde v křovinách a vidět se nedá moc lehce. Když se přiblížím k místu zpěvu, tak se kousek posune a jede si tu svou pořád dokola, často aniž bych viděl jediné pírko. Nějak jsem si na to zvykl, ale najednou se u jednoho seskupení stromků a keřů hlas nevzdaloval, byl pořád na místě. Ostřil jsem očima jak o závod, prohledával větvičky, ale nedařilo se mi ho najít. Nevím jak dlouho jsem čučel do listí, než mě napadlo zvednout hlavu. Slavík seděl na holé větvičce na vrcholku jednoho ze stromků, tloukl a hvízdal a z mého čučení a hledání si nedělal vůbec nic. A jak jsem ho tak sledoval, tak mi to došlo. On seděl uprostřed roje jakýchsi mušek a během zpěvu sem tam udělal krátkou pauzu, natáhl krk, lapl jednoho hmyzáka, polkl a už to zas rozbalil pěkně po slavičím. Takový to byl zpěvák ve špajzu.

A co se týká fotky nahoře, to je jen taková ukázka, jak dokáže jedna malá vlaštovka vytvořit malou sprchu. A to se přilétla jen napít, žádné velké koupání. Bez focení jsem si tolika vody vzduchu ani nestihl všimnout.

 

 

 

 

29.4.2013: Z toho, jak se neustále plácám rukou do čela, už mi pravděpodobně zesílila lebka. Jenže co mám dělat, když každou chvilku zahodím nějakou pěknou příležitost. Momentálně to byl bukáček. Zatímco jsem procházel mezi rybníky a ostřížím zrakem sledoval proletující ptactvo, nevěnoval jsem dostatečnou pozornost svému nejbližšímu okolí. Až zašustění rákosu přivedlo můj zrak z dálav, jen abych zjistil, že stojím asi tři metry od bukáčka, který sedí na rákosí, krásně viditelný a aktuálně startující pryč z mého dosahu. Nechápu, že vydržel čekat tak dlouho, ale možná viděl, že o něm nevím a dělal mrtvého brouka, dokud mu nervy vydržely.

Zamával jsem mu na cestu a šel omrknout vedlejší rybník. Na hladině pár racků, ale stejně jsem to omrknul optikou. Z jednoho racka ze vyklubala pisila. No to jsou věci. A protože pisilu vyplašil jakýsi tulák s karimatkou pod paždí, vydal jsem se za ní k dalšímu rybníku, kde se pohybovalo nějakých sto bahňáků a sem tam racek. Vyjímečně se mi nechtělo pobíhat a tak jsem se usadil a sledoval cvrkot. Z jihu postupně přilétala hejnka vodoušů bahenních a šedých a byla to pěkně názorná ukázka, jak se osazenstvo rybníka a jarním tahu mění. Během asi čtyř hodin se počet bahňáků zdvojnásobil, počet racků zdesetinásobil a čejek ještěvícznásobil. Vážně pěkný den.

21.4.2013: Nikdy nevíte, kdo vás při pozorování pozoruje. Čučím si dalekohledem na ptactvo a když jsem konečně přestal, zjistil jsem, že na mě kouká nějaký rezavý flek a při ohledání místa optikou se ukázala liška. Náhodou se dostala do zorného pole, ale kolikrát mě takhle při pozorování někdo nebo něco pozoruje? Těžko říct, ale chtěl jsem psát o něčem jiném. O kouzelném keři.

Někdy na podzim jsem zmiňoval keř s několika druhy pěvců, který se mi jevil trochu jako kouzlo. A u Studénky jsem našel další takový. Při příchodu z něho postupně povylétalo několik pěvců a usadilo se dál na stromě. Co jsem je stíhal prohlédnout, šlo o asi šest bramborníčků hnědých a pár dalších jsem nestihl. O asi půl hodiny později jsem se vracel stejnou cestou a z keře opět vylétlo postupně nejméně deset pěvců, jenže tentokrát to bylo minimálně šest pěnic černohlavých a nějaké sýkorky. Už mi to vrtalo hlavou, zastavil jsem se, načež vylétlo pár dalších pěvců, ale nestihl jsem vidět, co to bylo zač. Vkrádá se mi do hlavy myšlenka, jestli náhodou ti ptáci nějak na tahu nešvindlují a nemají po keřích ukryté teleporty, ze kterých se to pak hrne do okolí. Jiné vysvětlení mě nenapadá.

10.4.2013: Ráno otvírám oči a mám takový nejasný pocit, že se mi chce vyrazit za ptactvem, no tak jsem sedl a kolo a bylo to. Kam jinam, než do polí. Sice byla ze začátku mlha, ale dost lindušek se potloukalo kolem cesty a v zaujetí jsem se posunoval na sever, ani nevím jak. Když mě konečně lindušky omrzely, vjel jsem do sněhu. Jako bych toho neměl letos dost, štrachal jsem se s omrzlinami dál, v naději, že někde přeci jen bude kulík zlatý. Nebo dva. A byli. Sotva jsem překonal sněhovou zábranu, viděl jsem hejno čejek a několik kulíků zlatých, kteří byli dokonce ve svatebním. To je pro mě něco jako svátek, vídávám je zabarvené nemastně neslaně. Jenže se k nim nedalo dostat a tak jsem se pustil zpět na jih.

U cesty jsem zahlédl jakéhosi pěvce, zastavil jsem a sledoval dalekohledem, že to vypadá na prvního letošního budníčka většího. Ten se náhle rozlétl a začal se nějak moc v dalekohledu zvětšovat a mně došlo, že letí na mě. Pomalu jsem sundal dalekohled od oka, abych stihl zahlédnout jak klesá někde u mě. Jenže když jsem se podíval na druhou stranu, nikde nepokračoval. On si vám rošťák sedl přímo na kolo za moje záda. Až když jsem se na něj otočil tak frnknul do dálky. Kdo ví, co měl za lubem, unavený po tahu se chtěl trochu povozit. I tak dobrá nálada se mi ještě zlepšila a rozhodl jsem se, že se podívám ještě na Stříbrné jezero.

Na jezeře krom poláků a hvízdáků trůnil jeden lžičák a líbilo se mi tam, dokud jsem nezahlédl podezřelý zadek. Takový potápkovitý, ale divný. Jal jsem se čekat a přemýšlet, co to vlastně je. Když se konečně pták prospal a zvedl hlavu, vyklubala se z toho potápka rudokrká. Sledoval jsem ji a když jsem konečně skončil, koukám že kousek od vody ale malinko výš krouží 16 čápů bílých. Prolétla první linduška lesní, první pisík, a tu jsem pochopil, proč se mi ráno tak chtělo za ptactvem.

7.4.2013: Jak si tak píšu data příletů ptáků, tak jsem si říkal, že pěnice černohlavé by už teoreticky měly přiletět. Jenže toho sněhu kolem je nějak moc, a tak jsem s nimi nepočítal. A najednou, během prohlížení početně protahujících lindušek lučních, slyším zpěv. Ani mi to napoprvé nedošlo. Ze stromu uprostřed sněhové pláně zpívala pěnice černohlavá. Zněla, jako by kolem začínalo jaro. Asi umí ten sníh ignorovat. Každopádně od roku 2002 je to potřetí, kdy jsem první pěnici slyšel 6. dubna. Zvedlo mi to náladu a tak jsem na kouscích volné trávy pokračoval v prohlížení lindušek. Prakticky všude, kde to bylo možné, prolézaly vykukující trávu a hledaly něco na zub. Mezi nimi rehci, drozdi, konipasové, konopky a dokonce i několik budníčků menších a skřivani lesní. Pro pozorovatele paráda, pro ptáky těžko říct, určitě už se těší na konec zimy. Nebo je jim to jedno. A abych nezapomněl, do kategorie "Za humny" jsem si přidal druh číslo 192 - ostralku. Takže ještě 8 a pak se bude šplhat na 300.

10.3.2013: Moc jsem toho o víkendu nenaběhal, ale mrknul jsem se aspoň k řece, jestli už tam nenajdu nějakého konipasa. Našel jednoho horského a už bych odešel, jenže přilétla kachna a za ní v těsném závěsu kačer. Tak jsem se zastavil. Plácli do vody a kačer samozřejmě začal kachnu nahánět. Měla toho evidentně dost a tak se pořádně zaklonila, nadechla, povyskočila a ponořila se pod kalnou hladinu. Zmizela. Kačer čekal klidně, pak se začal rozhlížet, pak vytáhl hlavu co nejvýš a rozhlížel se o něco rychleji. Kachna nikde. Rozhlížel jsem se společně s ním a kachnu jsme už nenašli. Už jsem něco takové u kachen viděl jednou a tehdy se kachna tajně vynořila těsně u břehu a nebyla skoro vidět, takže tohle bylo pravděpodobně to samé, jen s tím silným proudem asi doplavala dost daleko. Skoro jako nějaká potápka nebo potáplice.

5.3.2013: Tak jsem zas jednou mašíroval kolem Odry. A někde uprostřed mezi Ostravou a Bohumínem jsem najednou za jedním pařezem zahlédl vykouknout roztažené křídlo, a to křídlo patřilo káněti. Jal jsem se pařez obcházet, abych se mrknul, co tam dělá, protože mi to bylo divné. A nic. Ušel jsem asi půl oblouku a káně nikde. Ono nějak poznalo, že jsem na lovu a obcházelo pařez zároveň se mnou. No ale nakonec jsem k němu došel. Vypadalo, že se nechystá odletět a jen přešlapovalo. Na nohou jsem zaregistroval poutka, takže to byl pták ze zajetí. A když se pokusilo poodletět, zvládlo asi metr a keclo si zas do trávy. Čili nevypadalo to s ním úplně nejlíp.

Chytat ho a pěšky ho vláčet městem se mi nezdálo jako dobrý nápad a tak jsem vytočil jedno číslo. A dostal jsem druhé číslo, na kterém, když jsem se dovolal, jsem dostal třetí číslo. A třetí číslo zařídilo, že se mi ozvalo číslo čtvrté. Připadal jsem si jako v ústředně. Naštěstí to čtvrtým končilo, byl to člověk ze záchranné stanice v Bartošovicích, který si pro káně dojel, odchytil a bylo to. Podle jeho odhadu už se tam káně potloukalo delší dobu a je klidně možné, že vůbec neumělo lovit. Těžko říct, u sokolníků dostává baštu až pod nos, možná to umět nemusí, dokud neuletí.

Takže výlet se malinko proměnil v držení hlídky u dravce, protože ze stanice to není co by kamenem. Je to škoda, protože jsem se letos rozhodl si spočítat, kolik za rok nachodím a najezdím za ptactvem. Pěšky mám zatím 99.9 km a nebýt hlídky u káněte, bylo by to už jasným sto jarních kilometrů. Vážně bude zajímavé se na konci roku podívat na výsledek.

18.2.2013: O víkendu jsem neměl zrovna malý cíl: najít racka polárního nebo šedého v Ostravě. Vzhledem k tomu, jaká byla mlha a šeď byl z racků každý druhý šedý a každý pátý polární. Jen ti opravdoví nikde. Stál jsem u Vrbice dokud mi nezačaly mrznout palce u nohou a čekal. Racci přilétali, odlétali, ale všechno staří známí bělohlavo-středomořsko-stříbřitě-bouřní. A sem tam chechtavec samozřejmě. Sedali si k odpočinku na led a nudili se, setjně jako kousek dál mladý orel mořský, který možná také vyhlížel polárnější druhy. Vzdal to dřív než já, nemá holt takovou trpělivost. Jediná zábava se odehrála až po jeho odletu. Kde se vzala tu se vzala vrána, něco nesla a upadlo jí to na led. Na fotce je vidět, že zatímco racek stříbřitý se napřahuje k polapení nečekané kořisti, racci bouřní ještě nechápou, co to tam spadlo. Rozhodně mají vrány a havrani rychlejší reakce, než průměrný racek. Minimálně v tomhle případě. Čekal jsem melu, ale nějak se jim povedlo se rozdělit, každý uzmul kousek a hleděl si svého. Až na racka bělohlavého, který se s kouskem rozhodl uletět. Teprve to aktivovalo dva racky bouřní, kteří se ho jali okamžitě s jekotem pronásledovat. Vede mě to k závěru, že teprve pokus o odlet spustil v hlavách bouřňáků loveckou reakci, možná by měli uvažovat o přeprogramování, zbytečně se takhle nadřou.

30.1.2013: Aby někoho nepoplašila fotka supa musím hned upozornit, že je stará 5 let, takže není třeba běžet k oknu, jestli někde neletí. Jen jsem na ni dneska narazil, když jsem se chtěl mrknout na fotky orlů skalních, jestli bych nějakou nevybral na stránky. A místo orla skalního koukám na supa hnědého. Tehdy jsem po několika přeletech orlů skalních usoudil, že je to nějaký další, cvakl si ho, nepoznal a zapomněl. Najednou je vidět, jak s léty praxe se přece jenom v tom mozku uloží zásoba dat a co mi vůbec nepřišlo na rozum tehdy, mě teď rovnou praštilo do očí. Jsem zvědavý za dalších pět let, hlavně kolik fotek racků budu muset přeurčit. To ještě bude legrace. Naštěstí staré fotky promazávám, takže toho tolik nebude. Z prvního roku focení mi zbývá maximálně dvacet snímků, což je směšné, vzhledem k tomu, že jsem jako začátečník cvakal všechno, co se jen trochu pohlo.

27.1.2013: Modrá barva na snímku má navodit pocit zimy. Samozřejmě jen lidem, kačerovi je to šumák. Kropil se ledovou vodou jakoby to byla kdovíjaká zábava a bylo mu úplně jedno, že se mi třesou ruce chladem, jen se na něj podívám. Šel jsem totiž ráno na vlak, že se konečně mrknu k Vrbici na delší dobu a cestou jsem se ještě v Opavě mrknul k řece, jestli tam něco není. Byla tam krom kachen jedna čírka a hlavně zima. Pochopil jsem, že když je -10, na Vrbici opět nedojedu. Nejsem přece blázen. Raději jsem si dřepl k čírce a sledoval, co kutí, dokud mě nevyhnal mráz někam do tepla.

Čírka byla čilá a hbitá. Chvilku plavala, pak vyskočila na břeh a s mírným podkluzováním pobíhala sem a tam, aby zase po chvilce sklouzla do vody. Jak plula proti proudu, posouvala se dost pomalu, zatímco pod vodou jí nohy kmitaly jako závodnímu běžci. Ale nevadilo jí to a po břehu se jí zrovna nechtělo. Vlastně chtělo, každou minutu střídala vodu a led se sněhem a někdy napjatě hleděla do vody, skoro jako medvěd, když čeká na lososa. A v tom spěchu a kalupu si občas docela náhle sedla, dřepěla a po přibližně pěti vteřinách vyskočila a rozeběhla se dál. Čert ví, co ji k tomu vedlo, ale působilo to dost komicky. Stejně jako by ten závodní běžec najednou uprostřed trysku zabrzdil a sedl si, aby pak najednou vyrazil vpřed jak splašený. Hlavně mě mátlo, že vynechávala fázi zpomalování, ale prostě si kecla. Dát si ráno před výletem pět šálků kafe, možná bych taky odpočíval podobně, kdoví, co kde snědla. Ještě se na ni zajdu podívat, tak to třeba vyřeším.

21.1.2013: V neděli jsem se původně chystal k Odře a na Vrbici, jenže byla zima, špatné světlo a tak jsem se na to vykašlal. A večer jsem se mohl akorát tak chytit za hlavu, když jsem se dozvěděl, že Dušan Boucný našel na Odře, právě tam, kam jsem nedorazil, potáplici lední. Za hlavu jsem se chytal jenom jednou rukou, druhou jsem si totiž nastavoval budík, protože to teda ne, tuhle potáplici si ujít nedám. Posílen motivací jsem ještě za šera dorazil k Odře, sotva bylo možné rozeznat morčáky, ostatní druhy byly celkem neurčitelné, ale i tak jsem si už připravil dalekohled. Zrovna nějaký velký pták letěl nad řekou, tak se mrknu co to je a vidím potáplici mířící na jih a mizící v mlze. Nééééééééé. Tentokrát jsem se už za hlavu chytal oběma rukama. Moc šancí, že by to byla jiná potáplice, nebylo. O pár minut později ale něco podezřelého letělo opačným směrem, sice v mlze, ale naděje opět narostla. A ještě o nějakou dobu později a o kilometr dál na řece konečně byla ona. Nevim proč, ale potěšilo mě to, bez ohledu na namrzající mrholení a jiné výdobytky moderního počasí.

13.1.2013: Tak jsem zase jednou putoval podél řeky, svědomitě prohlížel hladinu a břehy a zastavoval se jen v nejnutnějších případech, jako když mi cestu zastoupilo hejno čížků, nebo dvě vykutálené lišky (vykutálely se odkudsi z křovin). Konalo se totiž sčítání vodních ptáků, což je pro mě jedinečná šance, jak se dokopat na delší pěší túru. Býval bych si myslel, že má řeka určitou maximální kapacitu kachen. Ale podle všeho nemá. V roce 2005 jsem při zimním sčítání napočítal na svých úsecích 39 kachen a letos už to bylo 826. Nerad bych, aby se z příjemné akce stal matematický seminář. A kachny nejsou to jediné, co přibývá. Rok od roku jsou totiž aktivnější bobři, kteří letos zase řádí o něco víc, než v předchozích letech. Skoro už by je měl zaměstnat nějaký lesní závod, protože by ochotně pracovali bez nároku na mzdu a přijímali by bez odmlouvání i noční směny. Jen je naučit pracovat dál od řeky, třeba se toho nějaký idealista z Povodí Odry chytne.

2.1.2013: Mezi svátky jsem pro sebe objevil nový způsob pozorování. Je z kategorie pro fajnšmekry a je k němu třeba nějaké velké město. V tomhle případě to byla Praha. Poblíž Karlova mostu proudí nestále nějací lidé k Vltavě a přikrmují vodní ptáky. Stačí se jenom usadit, sledovat rvačky racků o kus žvance, sledovat rvačky turistů o místo u řeky a taky trochu i vodní hladinu, protože když jsem dával foťák k oku, stál jsem na suchu a když jsem ho odložil, stál jsem najednou ve vodě a kdybych neutekl, natekla by mi do bot. A to bych pak nemohl fotit racka bouřního, který se snažil překonat plachost a dostal se blíž ke břehu a pak taky krotkého hvízdáka.

Hvízdák přilétl s partou kachen a toho hned využila jakási osoba, která z ničeho nic vytáhla z bundy rohlík a začala házet drobky mezi vrubozobé společenstvo. Kachny se hnaly za každým drobkem, který stihl dopadnout do vody (část totiž sbírali racci ještě ve vzduchu) a hvízdák se taky snažil. Jenže mu štěstí příliš nepřálo a on byl čím dál rozčilenější. Nadával, hvízdal, natahoval se, štípal kachny a všelijak se mlel sem a tam. Osoba s rohlíkem, jakoby cítila jeho narůstající hněv a chtivost, házela drobky skoro pokaždé jinam, než kam zrovna mířil. A já jsem se mu smál, taková jsem totiž zákeřná povaha.

Jenže on mě smích druhý den ráno přešel, když jsem se dozvěděl o potáplici žlutozobé u Dolních Věstonic. Věděl jsem, že to ten den nestihnu a rázem jsem se cítil přesně jako ten hvízdák. Samozřejmě, že jsem nehvízdal, ani neštípal spolucestující, ale jinak žádný rozdíl. Je fakt, že se mi za vzácnými druhy nechce moc dojíždět, ale když jde o potáplice, tak se hranice posouvá. Sice jsem věděl, že tam budu jen chvilku a zas pomažu domů, ale odhodlal jsem se a stálo to za to. Tajně doufám, že se zastaví u Hlučína, až se bude vracet na sever.

(Starší texty se průběžně umazávají...co bylo, to bylo...)

© Jakub Stančo 2013 | Stránky jsou tvořeny s pomocí programu PSPad