Stránky o přírodě (hlavně o ptactvu) Opavy a okolí (nejen). Kontakt: poutnik2 zavináč seznam.cz nebo Návštěvní kniha.

Fotky bez komentáře - stačí kliknout (můžou být od různých autorů, všechny fotky jsou zárověň v galerii)

Pozorování

12.5.2012: Když se objevilo hlášení volavek vlasatých, řekl jsem si: hochu, mazej se na ně podívat, než se nechají ostříhat. Natáhl jsem si budík na 4 a kolem šesté hodiny jsem se probudil ve vlaku do Jistebníka. Volavky byly na místě, maskovaly se porostem na březích, ale když člověk vytrvá, nebo má kolegu se stativákem, nakonec se pozorování dočká. Podle chování volavek bych soudil, že se jim na rybníku dost hodně líbí. Jen si tak stojí na větvi nad vodou, pak se tím svým pomalým pohybem sesunou dolů k vodě, švihnou hlavou, zobákem prorazí hladinu a už polykají rybičku. Pak se opět klouzavě pomalu plíživým pohybem odsunou od vody a splynou s prostředím. Úspěšnost lovu se jeví jako vysoká. Alespoň co jsem si stihl všimnout, za zády na vypuštěném rybníce se totiž promenovala trojice jespáků šedých a tak trochu jsem nevěděl kam dřív. Dokonce i dříve tolik vyhlížený bukáček tentokrát proletěl, aniž by vyvolal větší zájem a mám dojem, že jsem ho zaslechl štkát v rákosí, že si ho nikdo nevšímá. Jenže ty volavky se daly pozorovat fakt pěkně, dokud se nepřihnaly mraky s větrem a deštěm samozřejmě. Vstát brzy se dnes vyplatilo.

9.5.2012: Během prodlouženého víkendu jsem se zúčastnil neplánovaného rodinného ornitologického maratonu. Prostě to tak nějak vyšlo, že jsme byli stále v terénu (od nížin až po kopce) a počet pozorovaných druhů se nakonec zastavil na čísle 130. Zajímavé bylo kde co, ale zkusím vyzobnout jen to nej. Začneme u lindušek rudokrkých, protože na mě jdou ještě teď mrákoty. Štěstí přeje připraveným a já připravený tak úplně nebyl. Kdesi v Polsku jsem se díval na vodouše bahenního, když mi do záběru vběhla linduška rudokrká a začala se koupat. Nekoupala se nahodile, ale těsně u trsu rostlin, aby ji bylo vidět co nejméně. Zakrátko se vynořila druhá a já pochopil, že mám šanci. Travou jsem se doplížil blíž a doufal, že se z travin vynoří někde poblíž. Všechno šlo podle plánu, jedna z lindušek se vynořila kousek přede mnou a proplétala se travou podél louže. Pak mi najednou zmizela a já ne a ne ji najít. Během hledání slyším neznámý hlas, hodně nezvyklý zpěv, takže jsem si byl jistý, že se ozývá nějaký druh, kterého běžně nevídám. Rozhlédl jsem se v rychlosti, nic neviděl a tak jsem pokračoval v hledání lindušky a pěvce nechal na později. Já bloud. Vůbec mi nedošlo, že to by mohla zpívat právě hledaná linduška. Pochopil jsem, až když jsem zaregistroval pohyb asi tři metry od sebe a o chvilku později i odlet. Ona si klidně stála na hromádce suchých stébel, blízko, nezakrytá jediným kusem trávy, zpívá si a já si vůbec ničeho nevšimnu. A to prosím zazpívala 3x, což jak se později ukázalo, byl celkový počet lindušek v okolní trávě. Tady se ukazuje, že dlouhé zimní večery bych měl určitě věnovat nácviku hlasů méně běžných druhů, abych pak na jaře nemusel svěsit ramena.

O druhé zajímavé pozorování se postaral budníček menší. Na úpatí Jizerských hor si ťipťal, přeletoval a choval se jako obyčejně. Pak usedl na holou větev u kmene stromu a když už to vypadalo, že normálnější pozorování už snad ani není, rozjel se po větvi a dojel až nakonec. Nevím, jak to popsat. Tělo bylo nehybné, jen hodně rychle klouzalo po větvi a pohyb nohou vůbec nebyl vidět. Jako by jel dolů po zábradlí. Něco takového jsem viděl v jakémsi dokumentu o nějakých exotických pěvcích, ale netušil jsem, že to to umí i budníček. Asi mu budu říkat klouzálek menší (Prolaborus minor).

3.5.2012: Ranní kontrola v polích dnes odhalila nečekanou partičku motáků lužních. Pět samic a čtyři samci se potulovali na malém prostoru, na rozhraní řepky a holého pole. Porůznu poletovali, sedali si na pole a kupodivu i na asfalt, ozývali se a taky trochu bojovali. Zajímavé, že do vlasů si vjížděly převážně samice, samci občas symbolicky nalétli a tím to haslo, samice po sobě sekaly pařátky nad řepkou a nadávaly si do motáků pochopů, nebo do čeho si to tak nadávají. Asi se všem líbil stejný flek na hnízdo. Jen tak mimochodem, šlo o stejné místo, kde bylo před časem nashromážděno několik bělořitů na tahu, asi jde o nějaké kouzelné místo, kde se ptáci bojí jednotlivě a objevují se tam jen ve skupinkách.

Kouzelné místo nemusí být jen na poli. Z hlediska jednoho strakapouda je pouliční lampa taky tak trochu kouzelná. Vyhlédl si jednu nad silnicí a začal zkusmo bušit. Rachot to byl solidní, strakapoud vypadal hodně spokojeně, jen občas tak nechápavě naklonil hlavu okem k lampě, jako by se divil, že ty jeho rány nezanechávají stopy, natož aby létaly třísky. Rozhodně budu sledovat, kdy lampa definitivně přestane svítit, protože strakapoud už na ní tráví docela dost času a asi má větší výdrž, než by se do něj řeklo.

A protože ne všechna místa jsou kouzelná, zmíním se i o opaku. O místě, kde se káňata plácají křídlem do čela, co že si to vybrala za nevhodné místo pro stavbu hnízda. Šel jsem po obvyklé pěšině, aniž bych si všímal přeletu káněte nad stromy. Když už káně létalo blíž, uvažoval jsem o hnízdě někde v okolí a rázoval dál. Bariéru nevšímavosti prolomil až blízký nálet směrem ke mně, kdy mi konečně došlo, že to nebude jen tak. Zvedl jsem hlavu a koukám, že stojím pod hnízdem. Sice jsem se hned vzdálil, za slovního doprovodu obou káňat, ale jinak to na klidné vyvedení mláďat moc nevidím. Proč si takoví nerváci vyberou místo nad pěšinou je mi záhadou.

22.4.2012: Kolikrát se něco musí zopakovat, aby z toho byla tradice? Počítám, že asi víc než 2x, ale i tak si troufám říct, že mi "jako již tradičně" dorazila sms od Michala Šindela, tentokrát že na Kukle u Jistebníka vidí pisilu čáponohou. Zpráva mě dostihla na cestě z terénu, zrovna jsem končil obhlídku ptactva za městem, měl jsem už něco našlapáno a evidentně nebyl ještě konec. Moc jsem se nerozmýšlel a rozcválal se na vlak. A protože to přeci jen chvilku trvá, než se člověk dostane na místo, ohryzal jsem si alespoň všechny nehty. Bude tam ještě? Nebo ne? Byla. Nebo spíš byl, protože podle zbarvení to vypadalo na samce.

Ale než jsem se k němu dostal, musel jsem z cvalu přejít do pomalé chůze. Opět jsem totiž zahlédl podivné koupání vodouše bahenního a opět mě hlavou prolétla myšlenka, jestli se zmíněný vodouš náhodou nezbláznil. Zvláštní, že tohle vídávám dělat jen vodouše bahenní. O co jde. Vodouš se koupe, tak jak to ptáci dělávají. Najednou ale prudce vylétne, těsně nad hladinou přeletí asi metr a půl až dva metry a práskne sebou bez okolků do vody, tam opět prudce zaplácá, voda cáká na všechny strany, odrazí se, vyletí a vpálí to do místa, odkud vylétal poprvé. No a takhle pendluje třeba pětkrát. Poprvé, když jsem to viděl, jsem si říkal, že se třeba o něco zachytil, ale teď nevím, oni pokaždé v klidu odletí a za chvilku už někde sbírají potravu. Možná ho štvou nějaké blechy, nebo co to ti vodouši mají, kdo ví. Vedlejší fotka je oříznutá tak, aby bylo vidět, jak vysoko létá voda, když probíhá turbo koupání.

I když vyrušován, nakonec jsem se dostal k pisile. Vykračovala si vodou a ty její dlouhé nohy způsobovaly, že když člověk chvilku nedával pozor, musel ji zase hledat. Přesunovala se rychle a chaoticky. Krom toho, natočená čelem k pozorovateli vypadá na dálku jako racek, dokud si člověk nevšimne dlouhých červených tyček, což jsou prý podle atlasu nohy. Pěkné to bylo, rozhodl jsem se, že se stavím ještě v neděli. Ty hromady bahňáků, racků a volavek jsem nemohl nechat ležet ladem, stejně jako skupinku čápů černých, kteří se sletovali a sletovali, až jich bylo ve skupince sedm.

Nedělní ráno jsem přivítal v matematické náladě, a proto jsem se rozhodl si po cestě počítat, kolik druhů vlastně uvidím. Nakonec jsem skončil na čísle 66 a to jen proto, že jsem se rozhodl neblbnout a taky si trochu odpočinout. Nohám se nedávná činnost už nějak začala zajídat. Nejdřív na kole, pak pěšky a u rybníka kachním pochodem ve dřepu, abych neplašil ptáky, to už je horší jak posilovna. Pisilu už jsem nenašel a tak jsem se zaměřil na ostatní ptactvo. Jen vodoušů šedých jsem totiž napočítal 48 a nebyli daleko od břehu. Proto taky ten kachní pochod. Jenže jsem to trochu přehnal, protože jsem se soustředil jen na vodouše a tak celý uondaný najednou koukám, že jsem asi tři metry od party jespáků bojovných a vodoušů bahenních. Trochu mě mátlo, že si mě nevšimli, ale asi to bylo oboustranné. Tak jsem zastavil a uvažoval, co mám teda safra dělat, abych je všechny náhlým pohybem nezvedl. Že jim dojde, že na ně někdo kouká, bylo jisté. Z přemýšlení mě vytrhl pohyb v trávě a ona ondatra. Sledoval jsem ji, vyfotil a když jsem si vzpomněl na jespáky, bylo už pozdě. Oni ti rošťáci mezitím potichu poodběhli o kus dál. Kupodivu jsem se radoval, protože jsem se konečně mohl zvednout. Vlastně nevim, proč si lámu hlavu s plašením, když bahňáky zvedne do vzduchu kdejaký orlovec a jiná létací žoužel.

10.4.2012: Velikonoční víkend měl být podle předpovědi na nic, ještě v sobotu to tak vypadalo a nakonec z toho byl parádní ornitologický festival. Ale popořadě. Je sobota v podvečer a vyjíždíme na krátkou návštěvu rybníka Chobot. Na místě se nám ani nechce lézt z auta, jaká je zima, ale kus před námi se mihl konipas luční s tmavší hlavou a tak nakonec lezeme ven. Pod tmavou oblohou se všechno určuje dost těžko, ale z konipasa nakonec vylezl poddruh thunbergi, hnízdící někde na severu. Slunce zapadlo a jelo se dom.

Nedělní zimu nebudu komentovat, ještě teď cítím zmrzlé prsty. Krátkou chvilku u rybníka jsem trávil sledováním vodouše kropenatého a zjišťováním, čím se živí, pokud tedy něco najde. Našel a jak je vidět z vedlejší fotky, zkoušel různé věci, jestli nejdou zbaštit. Viděl jsem dvakrát, jak našel jakousi žížalu nebo červa a když jsem čekal, že ho hned zblajzne, popoběhl k nejbližší louži, ponořil zobák s červem do vody a pak teprve polykal. Ničeho takového jsem si u bahňáků ještě nevšiml, většinou všechno polykají hned, člověk to kolikrát ani nestihne vidět. Celý zmrzlý jsem musel vodouše opustit a jelo se na Vrbici, co kdyby tam něco bylo. Čekalo nás překvapení ve formě devíti dospělých racků žlutonohých. Jeden z nich měl světlejší hřbet a vůbec se ukazuje, že ti světlejší se u nás vyskytují úplně běžně, jen je malinko potíž určit poddruh. Po raccích to chtělo nějaký zákusek, ale nakonec byla zima silnější a pak - slunce zapadlo a jelo se dom.

Pondělí začalo překvapením mezi poli. Osm bělořitů na jednom místě nás zabavilo na pěkně dlouho, od pozorování jak myší pobíhajících pěvců nás vytrhl jen zpívající strnad luční a sem tam linduška luční. Byla menší zima a bylo krásně. Takže se jelo na Chobot. Vypuštěný rybník zláká leckterého pedanta k počítání bahňáků a u kulíků dospělo počitadlo na číslo 31, což byl docela nečekaný počet. Hemžili se všude. Celkový dojem z probíhajícího dne byl výborný, zvlášť když se slunce snažilo co to šlo a zlákalo i nějaké ty pěvce ke zpěvu. Samozřejmě nepočítám krkavce a to jejich bublání. Pardon kluci.

Výlet byl ukončen a jelo se na rodinnou návštěvu. Jenže fotka ústřičníka už lecos napovídá. Je to to trochu nefér, ale když během návštěvy dojde sms od Michala Šindela, že je u Jistebníka ústřičník, což není zas tak daleko, tak se jede. Zvlášť, když slunce ještě stále nezapadlo. Uprchli jsme jak lotři z banky a mazali k rybníku. Čekal bych černou tečku někde daleko a skoro to tak bylo, ale to ostatní, to byla podívaná. Čírky, lžičáci, bahňáci a další ptáci perfektně ozářeni sluncem a v přijatelné vzdálenosti mi na chvilku vymazali ústřičníka z hlavy. Ale vzpamatoval jsem se a našteloval se trochu blíž k chodící mrkvi, takže jsem si mohl dosyta užít pestrou škálu ústřičníkových činností. Narvat celý zobák do bahna, vytáhnout, udělat krok dopředu, narvat zobák do bahna a tak pořád dokola. Být bahňákem je docela řehole.

21.3.2012: V Polsku, kousek od hranic, se několik dní zdržovaly labutě malé. Jako správný odškrtávač jsem si udělal v seznamu druhů fajfku a tím by to bylo uzavřené, ale napadlo mě chvilku sledovat, co kutí. Mno, žádná sláva to není. Dlouhou dobu labutě stály na jednom místě a spaly. A když se konečně odhodlaly něco dělat, hledaly potravu na dně rybníka a člověk tak mohl pozorovat jakési bílé bochánky na vodě a sem tam hlavu. Stopoval jsem jim to a průměrný čas pod vodou vycházel na 10 vteřin, nad vodou 1-2 vteřiny. No co to má být za pozorování, to teda nevim. Naštěstí šlo o soustavu rybníků čerstvě napouštěných a tím pádem široko daleko jediné místo bez ledu. Koncentrace ptactva byla úžasná, například jsem sledoval hejno hvízdáků smíchané se zrzohlávkami a ostralkami a říkal jsem si, že tolik hvízdáků jsem ještě neviděl. Měl jsem ale počkat, protože vzápětí kolem prolétalo dalších odhadem 30 hvízdáků a tak se na rybníce hvízdalo jak o závod.

Co se týče situace u Opavy, je to podivné. Už 3x jsem se byl mrknout na obvyklá hnízdiště čejek a nikde ani jedna chocholka v dohledu. I o víkendové cestě do Čelákovic bylo z auta vidět maximálně 30 čejek za celou dobu (a jen 6 kulíků zlatých). Toulají se někde ještě? Nebo se jim zalíbilo jinde? Uvidíme.

5.3.2012: První letošní víkend věnovaný ptactvu, jaká to ostuda, začal docela logicky u Vrbice. Kolem řeky Odry protahovalo několik prvních konipasů bílých, nad hlavou skřivani a husy a nádrži u Vrbice už spořádaně čekal zástup racků. Nečekal na mě samozřejmě, čekali ve frontě na koupel. V celé zamrzlé ploše byla dvě malá okénka v ledu, kde se šťastní racci ráchali, zatímco ostatní nedočkavě pokukovali, kdy se uvolní místo v lázni. Nevím proč, ale byla legrace je pozorovat. Vykoupaní a vymydlení pak postávali na ledě.

Velcí racci tvořili malé tokající skupinky, předváděli se, pokřikovali do nebe, ale ani jejich hlomoz nevyrušil ze spánku jediného racka, který měl černá záda. Spal na ledě jako dudek a tak jsem mohl jen odhadovat, jestli je to racek žlutonohý, nebo mořský. Když se konečně probral a zvedl, vyklubal se z něho racek mořský, malá záplata na provokativní zprávy z Čech o racku šedém a polárním. No trochu kecám, protože momentálně mě po tak dlouhé době potěší i pozorování brhlíka.

Nebo strakapouda. V Městských sadech v Opavě někdo zprovoznil krmítko a opodál informační ceduli s obrázky ptáků, které je možné u krmítka zahlédnout. Nezvyklá věc se stala. Koukám na ceduli, kde byl vyobrazen strakapoud na noze krmítka. Zvednu oči ke krmítku a na noze krmítka sedí strakapoud. Sice na ceduli byl malý a noze prostřední, ale to už je detail. Málokdy se vidí tak přesná informační tabule. I konipas horský protahující opodál se tomu divil.

(Starší texty se průběžně umazávají...co bylo, to bylo...)

© Jakub Stančo 2012 | Stránky jsou tvořeny s pomocí programu PSPad